Nejtemnější hodina

Marně jsem předlohu k převratné scéně filmu Nejtemnější hodina (Darkest Hour, 2017) s hlavním hrdinou Winstonem Churchillem hledal v Churchillových pamětech. Scéna je vymyšlená a budí patetické a vlastenecké city. Představitel britského premiéra Gary Goldman však podává velmi dobrý výkon: vznešenost hrdinova historického úkolu provází komickými a antipatetickými prvky.

Nejde mi však o recenzi díla. Jeho výchozí situaci znám z populárních výkladů: Velká Británie se po pádu Belgie, Nizozemska a Francie ocitla v zoufalém postavení. Scenárista filmu Anthony McCarten položil důraz na intriky Halifaxovy a na úsilí o zvrat Churchillova odhodlání klást Němcům za všech okolností vojenský odpor. Ostrovní země bez spojenců ochotných a schopných válčit po jejím boku má s Hitlerem jednat a nabídnout ústupky. To je politický realismus.

Filmový Churchill se mu užuž podrobil, ale obrátil se k lidu, který mu při besedě v metru vrátil vůli bojovat a zvítězit. Je to dojemný výjev. Dnes se jeví jako pohádkový. Vnutil mi pomyšlení na to, jak asi smýšlel ostatní lid Evropy a světa. Neexistovala i ve Spojených státech silná vlna sympatií s Hitlerem či aspoň přímluv za neangažovanost? Byla celosvětová hitlerizace z gruntu nemožná?

Napadlo mě, jakou reakci by si vzájemně doporučili dnešní vůdčí čeští politikové a jejich lid, kdyby došlo k zostřené konfrontaci autoritativních a diktátorských režimů ruského a čínského typu se západním modelem společenského uspořádání. „Lid ženou jest, jež lichotníku věří,“napsal klasik. Jak by se zachoval lichotník? Ale třeba za nemilé otázky a za spojitost s citovaným veršem může výroční den 21. srpna, kdy jsem se na Nejtemnější hodinu znovu díval.