Frajer za plotem

kreatur, s hlavou zblblou totalitní ideologií, na straně druhé skupina nešťastných otroků, vydaná svým pánům na milost i nemilost. Bez adekvátního jídla, spánku, hygieny. S možností minimálního kontaktu se světem venku, se svou rodinou. Surová izolace s mizivou vyhlídkou.

Jenže o tomhle Stránský přímo nepíše. V první části generuje milostnou lyriku, rozepisuje trochu smutku za nenaplněnou touhou vábenou nocí. V druhé části putuje sněhem; ale není to sníh, z kterého by lyrickému subjektu mrzly ruce nebo chodila, je to sníh jako symbol čistoty. Ve třetí části si pak básník vypomáhá Biblí, Byronem a jistým „vesmírným sněním“. Kulisy té hrozné reality se i tady mihnou jen výjimečně. Tohle není volání o pomoc, tohle nejsou žalmy nebo lamenty, tragická bilance předčasně vyhaslého, zmarněného života. Jsou to obrazy plné vitality, naděje, síly; dokonce síly těm komunistickým grázlům, co ho zlovolně vyškrtli ze společnosti, odpustit.

Pravda proti lži

Stránský byl frajer. Skaut a hrdina, nezlomná, nepoddajná individualita. Osm let „za plotem“bral jako univerzitu. Učitele měl, pravda, prvotřídní: Zahradníčka, Rotrekla, Křelinu nebo Knapa. Právě Jan Zahradníček mu ostatně poradil, aby ve vězení dal přednost verši před prózou: je stručnější, jde hlouběji. Na druhou stranu, srovnáme-li Zahradníčkovo Znamení moci nebo Dům strach čili texty, které vyrostly z podobné zkušenosti, se sbírkou Za plotem, nevyjde z toho Stránský nejlépe. A podobně s dalšími, co tehdy psali do šuplíku: s civilismem Jiřího Koláře, nastupujícím experimentem Josefa Hiršala, trapnou poezií Iva Vodseďálka nebo vrcholným surrealismem Vratislava Effenbergera.

Jiří Stránský nebyl velký básník. Vyrostl až v próze. Lidsky byl ale obdivuhodný odpočátku. Tady je třeba smeknout, tohle je třeba připomínat: Sílu a víru navzdory trýzni a utrpení. Hrdost proti ubohosti. Pravdu proti lži.

Jiří Stránský: Za plotem

Argo, Praha 2020, 88 stran