Kniha, do duše okno
Osobní výběr ze světového tisku
Končí prázdniny a co začíná? Straší se druhou vlnou korony a posiluje distanční přístup k životu. Je to výhoda pro tuto rubriku, neboť aktuálnost si udržují i leckteré starší články.
Gal Beckerman, editor The New York Times, napsal text Co odhalují knihovny známých osobností?. Tvrdí, že pohled do knihovny je pohledem do duše jejího majitele. A čím víc lidí v éře distančního života mluví doma do kamery, tím větší je šance, že tak činí před vlastní knihovnou. Na co vše autor při sledování veřejně kolujících záběrů přišel? Pár ukázek.
Herečka Cate Blanchettová stojí před knihovnou, z níž vykukují tituly Postkapitalismus Paula Masona (jak informační technologie zabíjejí kapitalismus) či Moskva 1937 Karla Schlögela (metropole na vrcholu stalinismu). Že princ Charles má po ruce díla Dicka Francise, nepřekvapí. Nebo že Anna Wintourová, šéfredaktorka magazínu Vogue, si pořídila knihu Střih od Nathana Hilla, sociální satiru na společenský vývoj 20. století.
Objevněji vyzní jiní. Posudku neunikla ani osobní knihovna Carly Haydenové, což je ředitelka Knihovny Kongresu, navíc první žena a Afroameričanka v této pozici. Je to prestižní instituce. Za 218 let se v jejím čele vystřídalo jen 14 šéfů, zatímco papežů za tu dobu bylo 16. Jaké tituly má tedy po ruce ředitelka Haydenová? Vedle Srdce Ngoni, sbírky příběhů z maliského království Segu, a dějin dětské literatury „od koloniální éry po dnešek“je to kniha Jak jsem přestal být cool od Thomase Chattertona Williamse (jak ho otec zachránil před kulturou hip hopu tím, že mu kupoval knihy, aby mu ukázal širší spektrum světa).
Poučení? Až budete mluvit do kamery v rámci home office, dbejte na to, jaké tituly ukazuje knihovna za vašimi zády.
***
Na okraj, Cate Blanchettová má v knihovně i úplný Oxfordský slovník anglického jazyka (20 svazků). Což nás přivádí k lexikonu Duden, který 140 let představuje normu i kánon spisovné němčiny. V srpnu vyšla už 28. edice, čímž se inspiroval k článku Matthias Heine z listu Die Welt. A protože svět si právě připomínal 75 let od vydání Orwellovy Farmy zvířat, širší téma se nabízí jaksi samo.
Jde-li o ideologizaci a kontrolu jazyka, tam je namístě spíše Orwellova dystopie 1984 (poprvé vyšla roku 1949), jež zavedla výraz novořeč. Teď to hlavní: patří do šuplíku novořeči genderové úpravy jazyka či přejmenovávání výrobků? Fakt, že firma Knorr místo „cikánské omáčky“nabízí „paprikovou omáčku na maďarský způsob“? Že chcete-li v cukrárně něco podobného našemu indiánkovi, už to není Mohrenkopf (mouřenínek), ale Schokokuss (čokoládová pusinka)?
Heine usiluje o racionalitu. Píše, že kapitolu o „genderově rovnoprávném jazyku“zařazuje Duden od roku 2017, ale že schází konsenzus. Třeba na „hvězdičkové konvenci“(ve stylu učitel*ka) Společnosti pro německý jazyk nevadí její cíl, ale to, že dále rozevírá nůžky mezi psanou a vyslovovanou podobou jazyka.
Heine vysvětluje, že oproti Orwellově novořeči jsou dnešní změny součástí veřejné debaty. Ale nezmínil se o sílící roli korporátu. Firma Knorr nepřejmenovává své výrobky na rozkaz Velkého bratra či parlamentu, ale sama, z vlastního rozhodnutí. Korporace se podle dystopií měly stát všemocnými vládci a převálcovat ideologie. Jenže ve skutečnosti před pokrokáři a jejich ideologiemi srážejí paty.
Nepřekvapí, že princ Charles má v knihovně díla Dicka Francise nebo že Anna Wintourová, šéfredaktorka magazínu Vogue, si pořídila knihu Střih od Nathana Hilla
***
Což nás vrací do USA. Tam se ocitají v presu mnozí, kteří se jurodivých pokrokářů (a jejich vlivu na Demokratickou stranu) bojí, ale zároveň si oškliví Donalda Trumpa natolik, že hlas by mu nikdy nedali. Komu a proč to tedy v listopadu „hodí“?
Patří k nim David Brooks v The New York Times. A své řešení sepsal do komentáře. Netají se tím, že nemá rád radikály, ale připomíná situace, kdy radikálové uvolnili pro praktickou politiku místo těm, které nazývá „konzervativními radikály“. Třeba Samuel Adams už před 250 lety Johnu Adamsovi. Nebo John Brown a Horace Greeley Abrahamu Lincolnovi. Nebo ti, kteří nechali vládnout Theodora Roosevelta.
Brooks věří, že i teď radikálové na levici, kteří leckomu připomínají brutalitu Francouzské revoluce, myšlenkovou policii Maovy kulturní revoluce či hrubou sílu Leninovy bolševické revoluce, nechají – vyhrají-li volby – vládnout ty, kteří sázejí na pravidla demokracie.
Toť otázka věru do pranice. Autor těchto řádek je vrstevník Brookse, ale oproti němu vyrůstal v komunismu. Proto by naděje na umírnění radikálů spíše brzdil. Zvlášť když už ovládají univerzity a nemalou část korporátu.