Itineráře jiných krajů a dob
Stovky let staré cestopisy poskytují neocenitelné informace o domorodcích ze všech koutů vzdáleného světa
Exotická flóra a fauna, napínavé příběhy, tetovaní Filipínci nebo Mikronésané či časné zvěsti o mexických Tarahumarech, mezi nimiž působil celé půlstoletí misionář českého původu, jezuita Josef Neuman. Tak rozmanitou četbu nabízejí knížky ze záslužné řady Itineraria, kde od roku 2015 vyšlo dosud sedm svazků. Čtyři z nich spojuje důraz na velmi cenné popisy cizokrajných oblastí i tamních zvyků, dávno vymizelých.
Zpráva, kterou ze svého žití poblíž Mexického zálivu v letech 1528 až 1536 pořídil španělský conquistador Álvar Núnez Cabeza de Vaca, patří k nejdůležitějším „etnografiím“raného objevování Amerik. Loni, takřka po půlmiléniu od svého zrodu (1542), vyšlo Ztroskotání i česky – péčí hispanistky Jaroslavy Marešové, jež se tématu věnovala deset let. Cabeza de Vaca se zúčastnil Naváezovy expedice na Floridu, ale po převrhnutí člunu byl donucen přes sedm let pobývat mezi indiány na širém území jihu dnešních USA a severního Mexika.
Jací byli? Různí a ještě zcela neovlivnění Evropany. Autor pojednal o řadě etnik a skupin (Kalusa, Timikua, Karankawa, Kaddo, Koahuiltec), tedy lidí různých zvyků a jazyků, jejichž pestrost mimochodem vedla i ke vzniku obecné znakové řeči. A Cabeza de Vaca se mezi indiány neztratil: „Obchodoval jsem s kusy ulit mořských šneků a jejich jádry, s mušlemi, pomocí nichž řežou jisté plody, jež se podobají fazolím, ty používají k léčbě; dále jsem měl mořské korálky a jiné věci. To jsem nosil do vnitrozemí. Výměnou za to jsem přinášel kůže a červenou hlinku, jíž si mažou a barví tváře a vlasy, dále pazourek na hroty šípů, lep a pevné pruty k jejich výrobě a střapce z jeleních chlupů,“líčí v takřka dobrodružném „románu“, neboť chytře vystavěné dílo má nejen historickou, nýbrž i literární hodnotu. Je navíc plné dobově šokujících kuriozit: sezdaných mužů s muži (26. kapitola), piercingů bradavek, pití nápojů z rozemletých kostí předků, indiánské víry ve sny anebo pojídání hlíny, geofágie.
Jeho podání „divochů“se rovněž chronologicky mění. Zprvu je líčí coby kruté neznabohy, ale poté, co je seznamuje s křesťanstvím, a začíná je dokonce léčit – a to prý zázračně i křísit! –, stávají se z nich lidé docela přívětiví a uctiví...
„Pokud na vyprávění našeho autora nahlédneme z této perspektivy, bude se nám jevit zcela jinak: již to není zpráva o nezdařené výpravě, nýbrž příběh o silné víře, šíření křesťanství a uzdravování skrze Boží milosrdenství,“vysvětluje v předmluvě Marešová, proč se kniha stala tak úspěšnou a nesčetněkrát překládanou. Cabeza de Vaca místo mizérie vylíčil triumf.
Itinerario (pro obchodníky) Vysloveným „sukcesem“byl ve své době další cestopis: Itinerario (1596). Jeho autorem není nikdo jiný než nizozemský obchodník Jan Huyghen van Linschoten, který žil na opačném konci světa. V letech 1579 až 1592 poznával východ Afriky, Góu, Indii a sféru portugalských zájmů v Asii. Opus byl úspěšný i proto, že – z první ruky, ale i z doslechu od jiných obchodníků či námořníků – přinášel přesné informace o geografii, cenách nebo kvalitě různého artiklu (od pepře přes nerosty a látky až po slony). A také světu „vyzrazoval“portugalské know-how z dálných držav včetně map, nákresů mořských proudů i mělčin, které si autor okopíroval z tajných listin v Estado
da Índia. To vedlo některé historiky k domněnkám, zda dlouhodobá mise na Východě nebyla špionážní povahy, protože právě detailní údaje umožnily v 17. století intenzivnější pronikání nizozemských a britských lodí do regionu, načež tam obě vzniklé východoindické společnosti zlomily portugalský monopol.
Van Linschoten, pracující jako sekretář, důvěrník či účetní arcibiskupa, spíš sbíral podněty, než že projížděl daleké ostrovy. Přesto viděl a slyšel leccos, nač nebyli doboví čtenáři zvyklí ani připravení. Jako jeden z prvních líčí kupříkladu zvyk tzv. infibulace, které v různých preliterárních společnostech Amazonie, Afriky anebo jihovýchodní Asie omezovaly sexuální životy žen. „Narozeným dcerám sešívají ohanbí, v němž ponechávají jen malou škvírku, aby mohly močit. Když se provdají, jejich muž je smí otevřít, hodně nebo málo, jak je mu libo. Viděl jsem jednu takovou ženu v Gói, kterou otevřel lékař arcibiskupa. Někdo by si mohl myslet, že to jsou všechno jen báchorky, ale je to skutečně pravda. Vím to nejen z každodenních setkání s Portugalci v Indii, nýbrž také od samotných obyvatel Pegu, z nichž mnozí žijí v Indii,“ujišťoval. Jinde líčí, jak v horkém Hormuzu lidé spali v kádích vody, aby přežili vedra, nebo že Bengálci uřezávali nosy jako trest za cizoložství či obdivoval cejlonské šperkaře a zpracovatele slonoviny.
Postupoval dle jasného klíče: popisoval oblasti, politické zřízení i tamní kulturu. „Itinerario se tím přibližuje dnešním cestopisům. Informace, jež čtenáři předkládá, jsou v podstatě hodnověrné. Jen v několika případech se Linschoten uchýlil k fabulacím, o kterých si přečetl,“hodnotí Karel Staněk, jenž loni dílo vypravil a po 400 letech převedl do češtiny.
Čeští jezuité (v Asii i Americe)
Dost možná nejobjevnější knihou zmíněné edice je jeden starší počin. Pavel Zavadil v roce 2015 sestavil obsáhlý (832stránkový!) výbor z korespondence „českých“jezuitů, kteří se v letech 1657–1741 roztrousili po Novém světě: po Amerikách, Filipínách i Marianách v Mikronésii. Desítky misionářů, jako byli Pavel Klein, citovaný Neuman, Jan Tilpe, Samuel Fritz nebo Augustin Strobach, se vydali z české kotliny šířit slovo Boží, ale také díky jezuitskému důrazu na učení se jazykům pořizovali slovníčky domorodých jazyků, mapy a studovali zvyky, přírodní jevy, faunu i flóru.
Tak jako rodilý Brňan Georgius Josephus Camel, jejž osud na přelomu 17. a 18. století zavál až na daleké Filipíny, z nichž psal domů, do ústředí řádu. Pořizoval herbáře, sbíral léčivé rostliny a kreslil je. Camel byl ve styku s botanickými velikány své doby, jako byl Brit John Ray; kupříkladu v dopise z 25. června 1691, který posílal z Manily kolegovi Šimonu Boruhradskému na misie v Mexiku, si v postskriptu žádal o zaslání „knihy o flóře Nového Španělska“, aby měl větší, ba globální odborný přehled.
Další ze spolubratří, Adam Gilg, v jednom z listů z mexické Sonory (1692) popisuje „své“indiány Seri – jejich vzhled, vlastnosti a obyčeje. Dokonce je i načrtl, takže jde patrně o nejstarší původní české zobrazení nejen indiánů, ale také kaktusů: „Děti se rodí do tvrdých podmínek, a proto také mnoho z nich ihned odchází z tohoto života. Kůži novorozených dětí kolem očí a úst hned propichují trny tak, aby hnisavá krev zanechala temné skvrny – a těmito kresbami si zdobí obličej v souladu se svým vkusem. Propichují si uši a přepážku mezi nosními dírkami, aby si do nich mohli zavěsit kamínek, drahokam nebo úlomek mušle.“
Takové etnografické sondy, roztroušené ve stovkách jezuitských dopisů, jsou pro odborníky nedocenitelné a editorovi náleží plný kredit za jejich vytěžení ze zavátých archivů. „Už při čtení prvních latinsky psaných dopisů se najednou začala vynořovat pozoruhodnost a bohatost těchto pramenů, které nebyly dosud česky vydány. Byly buď málo známé, nebo úplně neznámé. Oč zapomenutější ležely ve skříních archivů, o to více fascinující se začal jevit plán seznámit se s nimi v jejich úplnosti: přečíst je, porozumět jim, vydat je,“píše Zavadil, jenž se práci věnoval patnáct let a konzultacemi mu přispěla amerikanistka Simona Binková.
Další prací hodnou vyzdvižení je Putování z pera Šimona Polského. Tento písař z arménské diaspory ve Lvově podnikl v letech 1608 až 1618 cesty po jižní Evropě, osmanské říši a oblastech arménského osídlení. Zajímavý je nejen jeho popis Konstantinopole, ale také Říma, Benátek, Káhiry, Jeruzaléma, Damašku a Řeků, Gruzínů, Kurdů či Turků. „Tačický národ je natolik dobrý a slitovný, že dal v každé ulici vystavět pramen. Do fontány pod ním stéká voda, sladká a lahodná, a jsou tam i džbány. Voda uvnitř zůstává chladná, někdy do ní dávají i led proto, aby se všichni kolemjdoucí mohli napít, co hrdlo ráčí,“oceňoval Šimon občerstvení na cestách.
Spis, který původně vyšel počátkem 17. století i s částí arménských kronik, zpracovala (podobně pečlivě, jako jsou tři výše jmenované knihy) armenistka Petra Košťálová. Studii uzavírá: „Šimonovy texty, jejichž historický přínos je nepopiratelný, jsou zároveň i unikátní osobní výpovědí autora. Cesta je pro něj klíčem k vlastnímu životu a představuje cíl sama o sobě. Po deseti letech strávených na cestách se autor ocitá uprostřed cestovatelského paradoxu – přes všechny lamentace, překážky, nemoci a odloučení se vlastně nejlépe cítil právě tehdy, když byl mimo domov... ,Všude jsem byl cizincem‘, tak by mohlo znít motto Šimonova putování, záznam o jeho době a zároveň zpráva o jeho vlastním životě.“
Koronavirus ztěžuje lidem reálné cestování, tím spíše se teď můžeme vypravit „na cesty“se starými knihami. A to s dosti starými knihami. Nakladatelství Argo vydává edici klasických cestopisů, mezi nimiž vynikají čtyři historické popisy Ameriky či Asie 16. až 18. století.
Podání „divochů“se mění. Zprvu je líčí coby kruté neznabohy, ale poté, co je seznamuje s křesťanstvím, stávají se z nich lidé docela přívětiví a uctiví...
Autor působí na Univerzitě Karlově