Solidaritou k rozbourání socialismu
Přesně před čtyřiceti lety v Gdaňsku došlo k dohodě mezi stávkujícími dělníky a komunistickou mocí. Tato zdánlivě lokální událost měla velké dopady na evropské dějiny. V Polsku je šestnáct měsíců „první Solidarity“dodnes vzpomínáno jako období „karnevalu svobody“, kdy komunisté přišli o veškerou legitimitu k vládnutí jiným způsobem než pouhou silou.
Situace na mezinárodní scéně v létě 1980 žádné velké změny nevěstila. Pokračovala sovětská ofenziva v Afghánistánu a západní lídři na rozpínavost Kremlu ve světě nedokázali najít žádnou účinnou odpověď. Jedinou nadějí byla idea lidských práv – Sovětský svaz se zavázal k jejich dodržování podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách, ale v praxi zásadu samozřejmě ignoroval. V sovětském bloku stále platila Brežněvova doktrína, tedy odhodlání Kremlu vojensky bránit své zájmy v satelitních státech.
A právě v tomto okamžiku vypukly v Polsku rozsáhlé stávky. Jejich bezprostřední příčinou bylo radikální zhoršení materiální situace běžných lidí, nepřímou pak hluboká ekonomická krize vyvolaná špatným hospodařením vlády, ale i ideový rozpad komunistického systému. Ten byl očividný zejména v kontrastu se silným duchovním poselstvím volby kardinála Karola Wojtyły papežem v říjnu 1978, který nastoupil svůj pontifikát jako Jan Pavel II. Na Poláky obzvlášť silně zapůsobila jeho pouť do Polska v roce 1979. Už od poloviny sedmdesátých let existovalo také silné zázemí demokratického disentu, který mohl protestující podpořit.
Tváří v tvář nebývale rozsáhlým protestům se paralyzovaná vláda Edwarda Gierka rozhodla na konci srpna 1980 podepsat se stávkujícími v Gdaňsku, Štětíně a v Horním Slezsku dohody, které otevíraly možnost vytvořit odbory, jež by byly nezávislé na komunistické moci. Komunističtí aparátčíci předpokládali, že stávkujícím se nepodaří propojit se celostátně, ale v tom se přepočítali. Na sjezdu stávkového výboru v Gdaňsku 17. září 1980 zvítězila polská schopnost sjednotit se v okamžiku ohrožení a improvizovat – a tak vznikly jednotné celopolské Nezávislé samosprávné odbory Solidarita.
Po této ráně Gierkova vláda musela ustoupit. Ve straně zavládl chaos a ve vyšších kruzích se rozhořel boj o moc. Část vedení chápala, že jsou potřebné zásadní změny, silné bylo ale také Kremlem podporované komunistické tvrdé jádro, které se chtělo s novými odborovými elitami utkat a nedovolit, aby samosprávné hnutí vzniklo. V komunistickém systému, kde přece vládla „dělnická třída“, představovaly na ní nezávislé odbory ideologickou herezi.
V prosinci 1980 byl na setkání zástupců zemí Varšavské smlouvy v Moskvě nový šéf strany Stanisław Kania zastrašován hrozbou vojenské intervence, ministr obrany generál Wojciech Jaruzelski nechal mezitím speciální skupinu v rámci generálního štábu Polské armády zpracovat plán na zavedení výjimečného stavu. Komunisté se snažili vyvolávat další stávky, protože počítali s tím, že to dělníky unaví a znechutí.
V letech 1980 a 1981 se hospodářská situace Polska nadále zhoršovala. Hrubý národní produkt se drasticky propadl a snížily se i investice, což pro budoucnost země nevěstilo nic dobrého. Propaganda dávala krizi za vinu stávkám, ale ve skutečnosti byl jejich vliv minimální, protože větší přestávky v práci způsobovalo samo komunistické plánované hospodářství, ohrožované neustálým nedostatkem.
Horkých šestnáct měsíců
V únoru 1981 Kreml rozhodl, že v Polsku proběhnou manévry vojsk Varšavské smlouvy s krycím jménem Sojuz 81, z nichž se snadno mohla stát vojenská intervence na území celého státu. Jaruzelski se stal premiérem a tři dny po zahájení manévrů Sojuz 81 byli tři lídři Solidarity pozváni na zasedání Krajské národní rady v Bydhošti, kde byli zbiti milicí přímo v konferenční místnosti.
Vedení Solidarity žádalo vysvětlení, vyhlásilo varovnou stávku a na 31. března 1981 potom generální stávku, pokud by vláda nezareagovala. V reakci na to bylo vojenské cvičení Sojuz 81 prodlouženo na neurčito. A 27. března proběhla čtyřhodinová všeobecná výstražná stávka, jedna z největších v dějinách odborového hnutí.
Masovost stávky polské aparátčíky šokovala, přesto Kreml nadále vyvíjel na polskou vládu silný tlak a situace byla nadále hrozivá. Třicátého března večer vedení Solidarity a zástupci komunistické vlády podepsali ve Varšavě dohodu, v níž za slib objasnění provokace v Bydhošti vyjednavači odborů souhlasili s odvoláním stávky. Následně se 3. dubna Kania a Jaruzelski setkali v Brestu se zástupci Kremlu a dohodli podmínky ukončení vojenského cvičení.
Neklidnou atmosféru ještě posílil atentát na papeže Jana Pavla II., který proběhl 13. května 1981, a koncem téhož měsíce také smrt primase Stefana Wyszyńského, hlavy polské katolické církve. Na jaře probíhala kampaň před mimořádným sjezdem strany. Zpočátku ve volbách delegátů vyhrávali kandidáti blízcí Solidaritě, a proto Kreml zaslal polským státním představitelům dopis s varováním před „kontrarevolucí“. Tvrdé jádro obvinilo vedení strany z nerozhodnosti v boji se Solidaritou a poté už kandidáti blízcí Solidaritě ve volbách delegátů prohrávali. Na IX. sjezdu strany v polovině července 1981 se do vedení strany dostaly málo známé figurky, ale hlavní otěže i nadále udrželi Kania a Jaruzelski, navíc ve vedení vzrostl význam armády a bezpečnostních složek.
Ke konci srpna 1981 Solidarita měla už devět a půl milionu členů, a stala se tak největší organizací v dějinách Polska. Pátého září odstartoval 1. sjezd odborového hnutí, přičemž jedním z nejdůležitějších dokumentů první části sjezdu byla „Výzva pracujícím východní Evropy“,
v němž Solidarita podněcovala dělníky z jiných zemí sovětského bloku, aby šli v jejích stopách. Vládní propaganda reagovala na Výzvu hystericky. Tvrdé jádro strany tlačilo, aby došlo ke konfrontaci, Kania se však použití síly proti Solidaritě bránil. Osmnáctého října však odstoupil z funkce prvního tajemníka, kterou převzal Jaruzelski, jenž tak ve svých rukou soustředil vedení strany, vlády i armády.
Komunističtí aparátčíci předpokládali, že stávkujícím se nepodaří propojit se celostátně, ale na sjezdu stávkového výboru zvítězila polská schopnost sjednotit se
Kreml rozhodl, že v Polsku proběhnou manévry vojsk Varšavské smlouvy Sojuz 81, z nichž se snadno mohla stát vojenská intervence na území celého státu
Oddálení nevyhnutelného
Koncem října 1981 opět vzrostla vlna stávek, přičemž se mezi nimi objevily i akce, které nebyly koordinovány s vedením Solidarity. Mnoho z nich bylo rozpoutáno také v důsledku dalších provokací. Společnost byla unavená krizí, nejistotou a konflikty, a proto bylo vyslání vojenských operačních jednotek do terénu přijímáno i jako pokus o zavedení pořádku, ne jen jako zkouška schopnosti armády ovládnout společnost. Výjimečný stav, zavedený generálem Jaruzelským v prosinci 1981, však pád režimu oddálil pouze o osm let.
Těchto šestnáct měsíců Solidarity však ukázalo, že Poláci jsou připraveni pustit se do budování suverénního a demokratického státu. Hnutí však ve svých počátcích muselo čelit velmi nepříznivým geopolitickým podmínkám, když Kreml vyhrožoval vojenským zásahem a západní státy, třebaže je Solidarita zajímala, nebyly ochotné polské změny aktivně podpořit – dokonce se obávaly, že by tak mohly narušit mezinárodní řád. Jedno se ale Solidaritě upřít nedá: bylo to právě toto celospolečenské a občanské hnutí, jež se stalo zárodkem pádu komunismu v celém regionu.
Autor je profesor humanitních věd, působí jako univerzitní pedagog a v Institutu politických studií Polské akademie věd. Je též předseda rady Muzea polské historie, autor publikací věnovaných polské historii 20. století a bývalý poslanec Evropského parlamentu.