České literatuře chybí ctižádost
Se spisovatelkou Pavlou Horákovou o cenách Magnesie Litery, zlepšování české literatury nebo vídeňském pátrání po stopách prababičky a neexistujícím čase
V bulharštině už Teorie vyšla, hotové jsou i překlady do italštiny, rumunštiny, chystá se polština, španělština, makedonština, slovinština, chorvatština… dohromady jich má být jedenáct. Zatím mám fyzicky v ruce jen bulharskou verzi.
LN Jak moc má kromě klasiků typu Haškův Švejk česká literatura šanci uspět v zahraničí? Přijde mi, že naše literatura je hodně „česká“a třeba v Bulharsku jí nemohou rozumět.
V Teorii podivnosti se tím zabývám. S tím, jak se zmenšovalo teritorium, pro které kultura na našem území vznikala – nejprve Rakousko-Uhersko, posléze Československo a nakonec malá Česká republika –, jako by sama sobě limitovala ambici vypovídat o světě. Původním povoláním jsem překladatelka, zároveň jsem pracovala v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, takže jsem si všímala, kolik toho můžeme světu myšlenkově nabídnout, čeho se týkaly zprávy, jež jsme o Česku vysílali do zahraničí, a jaký to mělo mezinárodní přesah – velmi malý. Ne že bych Teorii psala překladatelům do pera, protože jsem si říkala, že mě nikdo překládat nebude, ale chtěla jsem tam mít výpovědní hodnotu nejenom pro Českou republiku. I tak mě překvapilo, že bulharská novinářka, se kterou jsem mluvila, vůbec neměla problém Teorii podivnosti chápat a neviděla ji jako ryze českou. A česká literatura obecně? Jako bychom v tom našem pupku světa neměli ctižádost mluvit ke světu. Jistě, jsme malý trh s malým jazykem, ale na to lze namítnout: podívejte se na Skandinávii, kde jsou národy stejně velké nebo menší než my, a vůbec jim to nevadí. Myslím, že když budeme chtít oslovit svět, dokážeme to. Sice nemáme velké epické příběhy jako bývalá Jugoslávie, Ukrajina nebo země, kde probíhá uprchlická krize, ale myšlenky nabízet můžeme.
LN Jaký je současný stav české literatury? Dost často se lze u některých kritiků dočíst, že ne moc valný.
Naopak. Když jsem před mnoha lety ještě jako mladá překladatelka začínala coby porotkyně v Magnesii Liteře, byla jsem k české literatuře skeptická. Tehdy jsme hodnotili všechny knihy a srovnávat překladovou, tedy výkvět světové literatury, s tou českou bylo někdy smutné. Dost často to byly do sebe pohroužené texty bez ambice komunikovat, které by stěží měly platnost za hranicemi literární komunity, natož za českými hranicemi. Ale myslím, že to už neplatí. Před třemi lety jsme s Olgou Stehlíkovou připravovaly rozhlasový pořad, kde jsme se snažily zjistit, zda má naše literatura mainstream, a došly jsme k tomu, že asi ne – je tu spotřební literatura a potom ta vysoká, ambiciózní, která ale není čitelná. Jenže od té doby tu vykvetly prozaičky, jež píšou výsostně mainstreamovou, ale zajímavou a kvalitní prózu, co se čte a překládá. Takže teď česká literatura získává sebevědomí, jeden úspěch pomůže druhému, když se něco povede, zvýší se chuť do práce – a publikum zbystří, že číst českou literaturu smysl má.
LN Hrobaříci jsou knihy pro děti, Befel se týká sesbíraných dopisů vojáků z první světové války, vedle toho Teorie podivnosti… Vaše bibliografie má poměrně zajímavý rozptyl.
Má a nemá. Když se to pojmenuje formálně, tak ano, ale všechno to souvisí:
LN Nebude to vzhledem k přijetí Teorie teď závazek, že další kniha bude muset být stejně dobrá, ne-li lepší?
Trochu jo, ale já už mám splněno. Mám za sebou čtyři romány, jednu štafetovou novelu a tři non fiction knihy, takže nemusím nikomu nic dokazovat. Mám ale vnitřní dluhy, které chci splatit: kromě válečných pamětí pradědečků mám i geniální 350stránkové paměti prababičky. Byla to prostá žena z Moravského Slovácka bez formálního vzdělání, ale slovesně mimořádně nadaná a takřka na smrtelné posteli napsala nádherné paměti. Přemýšlela jsem, co s nimi, a když jsem potkala výtvarníka Petra Morese ze stejného regionu, který mimo jiné maluje obrazy s lokálními náměty, napadlo nás to spojit – že mám napsat román a on ho bude ilustrovat. A tak jsem přemýšlela, jak celý text se všemi informačními a dokumentárními perličkami o životě na Slovácku v první polovině 20. století, o náboženských a zemědělských zvycích a cestách do Vídně převést do románu.
LN Jak to dopadlo?
Byla jsem na stipendiu ve Vídni, kde měla prababička provdané starší sestry, za nimiž jezdila. Chodila jsem po jejích stopách a uvědomovala si, co se po těch sto letech změnilo, jak se mezi našimi zeměmi mohlo a nemohlo za tu dobu cestovat… Říkala jsem si, jaká to je nádhera, že zase můžu stejně jako za mocnářství jezdit do Vídně bez kontrol na hranicích – a do toho přišla korona a všechno se zastavilo. Ten fakt, že se po letech zase zavřely hranice, je hrozně velká věc a chci ho tam použít. Takže v románu budou dvě roviny, jedna historická a druhá, v níž současná vypravěčka pátrá po stopách o tři generace starší ženy ve Vídni a na Moravě a zároveň reflektuje dva světy, oddělené stoletím a mnoha geopolitickými a společenskými změnami. Co měl být původně malý slovácký román, bude nejspíš objemný středoevropský text s ambiciózním názvem Srdce Evropy.