V ospalé díře se probudila minulost
Michaela Klevisová nabízí ve své sedmé detektivce Drak spí příběh věru hraniční. Odehrává se totiž nejen u česko-rakouské hranice, ale rovněž stojí mezi minulostí a současností a v neposlední řadě rozmývá hranici mezi žánrovou a vysokou literaturou.
Letošní rok je ve znamení všeho domácího. Domácí vaření, domácí vyučování, práce z domova, dovolená v tuzemsku, vouchery do českých lázní… Pochopitelně doufejme, že v důsledku výjimečného roku příliš nevzrostlo kupříkladu i domácí násilí. V tomto kontextu je třeba zmínit, že cestování po českých krajích příliš nepomáhá současná kondice Českých drah, které vyrukovaly bohužel s až příliš přesnou reklamou na své služby, v níž Ivan Trojan s punkovým účesem odkazuje k filmu Bourák. Ano, cestování s Českými drahami je opravdu punk a bohužel při něm není nouze o srážky. Takže České dráhy teď mají podobný „úspěch“, jaký sklidil u diváků právě snímek Bourák.
Navozená atmosféra nahrává i tomu, že by si lidé na tuzemských dovolených mohli chtít přečíst českou detektivku, respektive krimi příběh z českého prostředí, zvlášť když v zimě vyšly vynikající Dějiny české detektivky Michala Jareše a Pavla Mandyse, které jistě podpořily zájem o tuzemskou krimi literaturu. Proto se zdá, že se nyní přesně do toho správného momentu trefila Michaela Klevisová (1976) svou novou, v pořadí již sedmou detektivkou s názvem Drak spí, jež vyšla opět díky nakladatelství Motto.
Všechny dosavadní případy rozřešil Josef Bergman, a to přesto, že je autorka umístila do rozličných českých končin, a některé dokonce do zahraničí. Pražský kriminalista je tak nepřekvapivě v akci i v novince Drak spí, přestože se odehrává v České Kanadě, přesněji v malé vísce nedaleko rakouských hranic. Michaela Klevisová knihu psala jako poslední díl připravované série pro Českou televizi, jíž se má ujmout Viktor Polesný. Což, budeme-li upřímní, nezní příliš nadějně,protože se nejedná o režiséra, který by měl na svém kontě zrovna úžasné počiny.
Nicméně po detektivkách je u diváků – nebo alespoň u těch, kdo řídí výrobu v České televizi – hlad. Stačí zmínit třeba sérii Detektivové od Nejsvětější Trojice, jež měla kolísavou úroveň, jen vzpomeňme kupříkladu nechtěně směšné recitování Erbenových veršů ve Vodníkovi. Případy s Marií Výrovou a jejím týmem vycházely z knih Michala Sýkory, jenž nyní rovněž na knižní trh poslal další titul. Jde o tři povídky ve svazku Nejhorší obavy, opět s osvědčenou kriminalistkou.
Jdu na sever, jdu na jih
V posledních letech jsme v krimi literatuře žili především v opojení severskou detektivkou. Nejprve šlo o závěje těch skandinávských, potom se zdejší televizní štáby pro změnu zhlédly v poničené krajině severních Čech. Téměř by se dal v tomto směru parafrázovat slavný výrok anglického fotbalisty Garyho Linekera o tom, že fotbal hraje dvaadvacet borců a vždycky zvítězí Němci, a to v tomto znění: Český krimi seriál je dobrý, průměrný nebo špatný, ale vždycky se odehrává v severních Čechách. Jakousi pomyslnou tečku za touto vytěženou módou udělala Veronika Bendová svou novelou Vytěženej kraj, v níž se hledači filmových lokací vydávají taky na sever Čech, aby na konci byli nuceni od záměru upustit a putovat přesně opačným směrem, na jih.
A právě tam se odehrává Drak spí Michaely Klevisové, konkrétně ve vsi s několika čísly někde mezi Novou Bystřicí, Slavonicemi a Litschau. Což je mimochodem výborný výběr místa, jež je stejně tak atraktivní zdánlivým poklidem jako temnou minulostí. O ní se dozvíme více už brzy rovněž v novém filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu, jenž se vrací k poválečnému odsunu na této straně republiky, konkrétně k tragickému případu v Tušti u Suchdola nad Lužnicí. Jedná se přitom o místo dnes působící idylicky – všichni se tam především jezdí koupat na pískovny. Tato část pohraničí je svérázná i v tom, že zde nejsou žádné hory, hranice byly a jsou zkrátka vytyčeny někde uprostřed placaté krajiny.
Je nabíledni, proč autorka umístila další případ Josefa Bergmana právě sem. Jednak může využít zmíněnou temnou minulost, jednak vesnice na konci světa představuje uzavřené společenství, což je model, který Michaela Klevisová využila již několikrát, protože krimi příběhu tyto kulisy zkrátka svědčí. Přičemž nutno zmínit další souvislost s Vytěženým krajem Veroniky Bendové: v obou příbězích totiž do děje zasáhne fakt, že se některá z postav doslova propadne do historie – do děr, jež v krajině zbyly po minulých dějích, o nichž se raději příliš nemluví. Zvláště někteří pak mají dobrý důvod o nich pomlčet.
Není přece žádný spěch
Kdo vezme svazek Drak spí do ruky, možná znejistí. Michaela Klevisová k rozprostření detektivního případu potřebuje téměř třikrát víc stránek, než stačilo Georgesi Simenonovi u případů komisaře Maigreta, či dvakrát víc, než stačilo Václavu Erbenovi u případů kapitána Exnera. Nebude to tedy moc natahované? Nebude to nuda? A je tu ještě jedna předobava: Nebude to příliš upovídané a „uvztahované“, když jde o detektivku z pera ženy?
Je pravda, že samotný Josef Bergman nastupuje do příběhu až po určité chvíli. Ale to není nic výjimečného, to se děje třeba i u zmíněného kapitána Exnera. A je taky pravda, že ženy hrají v tomto případu, respektive v tomto uzavřeném univerzu, kde se řeší dvě vraždy, prim. Přičemž zavražděny jsou rovněž ženy. Určitě se však nedá mluvit o nějaké ženské detektivce či o krimi příběhu pro ženy. To ani náhodou.
Jihočeské prostředí dokonce nabádá srovnat příběh Michaely Klevisové s romány Jiřího Hájíčka, v nichž taky občas dochází k jakémusi soukromému pátrání. Především ale v letošní novince Plachetnice na vinětách přišel českobudějovický prozaik opět s hlavní hrdinkou a je třeba říct, že co se týče psychologie, Michaela Klevisová za ním rozhodně nezaostává, ba naopak. Její postavy nejsou jen zběžně načrtnuté, jak se s tím často autoři detektivek – stejně jako jejich čtenáři – spokojí.
Více než tři stovky stran tak Michaele Klevisové slouží především k tomu, aby její hrdinové a hrdinky působili jako skutečně živé bytosti, respektive aby uzavřený, zakonzervovaný svět vesnice Hůrka působil věrohodně a živě – navzdory dvěma mrtvolám. Zločin přichází do světa, který byť poklidně, přece jen pulzuje životem, a nebyl tak udýchaně vystavěn pouze jako kulisy pro efektní vraždy. To je další podstatná věc. Všechno zde působí promyšleně a svébytně. Dalo by se dokonce říct, že teprve až když čtenář uvěří, že takový svět existuje – ba až když zatouží v něm alespoň na chvíli pobýt –, vstupuje do něj zločinný prvek.
Michaela Klevisová postupuje rozvážně, netlačí na pilu, což ovšem nemá za důsledek dojem zdlouhavosti či bezradnosti. V knize Drak spí nejde v prvé řadě o zločin – i když se pochopitelně jedná o detektivku –, nýbrž především o lidi a jejich psychiku, o jejich motivace. A taky má na tomto počtu stránek autorka dostatek času zachytit ono idylické prostředí s temnou minulostí. Je tu nejen houpající se půda blat, ale i se zemí srovnaná vesnice a řopíky bývalého systému vojenského opevnění, jež zůstalo na konci třicátých let nevyužito.
Žádné zbytečné efekty
V tomto světě nejde pouze o to, co se stalo po druhé světové válce, kdy se takzvaně odsouvalo. Víme, že v jihočeském regionu se národnosti o sebe třely a přetlačovaly již dříve. Český Krumlov byl třeba v roce 1918 vyhlášen střediskem německé Šumavské župy a město muselo být obsazeno československou armádou. Taky Západní Vitorazsko neboli Velenicko, kam spadala i zmíněná Tušť, se stalo součástí Československa až v roce 1920. Tady můžeme názorně vidět podporu pro tezi, že to, co bylo stanoveno po první světové válce, zapříčinilo světovou válku následující.
Michaela Klevisová všechno to nepevné historické podloží ve svém příběhu využívá. A ani v tomto směru neztrácí rozvahu, ba ladnost. Žádné těžko pochopitelné kroky a prudké pohyby. Pro autorku knihy Drak spí je opravdu podstatnější věrohodnost prostředí a příběhu než efektnost a překvapivost, což je rozhodně dobrá cesta. Její krimi příběh navzdory tomu není nudný, a navíc působí literárně velmi vytříbeně. Tady určitě není třeba uplatňovat obligátní shovívavost: No jo, to víš, nemůžeš toho po literární stránce tolik čekat, je to jenom detektivka…
Spisovatelka za sebe s lehkostí řadí kapitoly či jejich části, v nichž věnuje pozornost různým postavám a taky různým časovým obdobím. Josef Bergman a jeho spolupracovnice totiž vidí spojitost mezi vraždou čtrnáct let starou a tou současnou. Ostatně návrat po takové řadě let je hned vstupním motivem knihy, a to je velice dobré otevření případu.
Postavy, přestože jich není málo a některé jsou generačně spřízněné, se daří odlišit, proto čtenář nemá problém se v nich orientovat. A to opět bez toho, že by se Michaela Klevisová snažila každé přidělit nepřirozeně výrazný atribut. Ne, jsou to všechno obyčejní lidé. Jak ti, kdo žijí v Hůrce celý život, tak ti, kteří se do ní po letech vrací. Obyčejní lidé, takže každému z nich se v životě už cosi přihodilo, už šlápl vedle.
Drak spí se odehrává na vesnici někde mezi Novou Bystřicí, Slavonicemi a Litschau, což je místo atraktivní zdánlivým poklidem stejně jako temnou minulostí
Není to jen detektivka
Obdobné je to u samotného Josefa Bergmana. Je to úplně obyčejný člověk, není na něm vůbec nic zvláštního, nedisponuje žádným ornamentem, jak to bývá u pátračů obvyklé. Žádná fajfka, baloňák či lízátko. Žádná notoricky známá průpovídka. Což při samotném čtení knihy vůbec nevadí a zpětně nahlédnuto to jen podporuje celkovou věrojatnost příběhu.
Co se týče faktu, že krimi literatura obecně trpí tím nedostatkem, že po napínavém průběhu se s rozřešením u čtenáře dostavuje pocit zklamání, či dokonce rozčarování, není Drak spí samozřejmě výjimkou. To je známá věc již od dob Karla Čapka. Jinak by se však novince Michaely Klevisové dalo vyčíst snad pouze to, že někdy narušuje věrohodnost svého fikčního světa tím, že nechává postavy mluvit přece jen příliš spisovně. A pak taky zkrácenými verzemi jmen dívek – mladých žen jako Naty a Sandy, jež na Hůrku znějí moc světově a městsky.
Kdo se tak nechá nést poklidným proudem vyprávění – kdo se třeba nebude snažit uhodnout rozuzlení dřív –, měl by být s dalším případem Josefa Bergmana spokojen. I když je tu ještě jedna potenciální potíž… Co když někomu krimi příběh Drak spí doporučíme, a on nám následně zklamaně sdělí, že to bylo všechno – včetně Josefa Bergmana – příliš obyčejné? Žádné vytržení ze všedního života, jaké někteří čtenáři právě od detektivek očekávají?
Tady se blížíme k důležitému poznatku. Totiž že Drak spí je sice krimi literaturou, není však dílem pouze kratochvilným či únikovým, ale něco o našem současném světě opravdu vypovídá. To se může zdát jako ne úplně skvělá zpráva při pohledu z detektivkářského břehu, ovšem výborná zpráva při pohledu z nábřeží velké literatury.
Každopádně novinka Michaely Klevisové nabízí v dobré, rozvážně vystavěné symbióze oboje – je tu krimi příběh i literární kvalita. Autorka knihy Drak spí tak rozhodně žádný literární zločin nespáchala. Nezabila svými spisovatelskými ambicemi detektivku, naopak ji povýšila na čtenářský zážitek, který hlavou jen tak neproteče. Nezkrátí člověku pouze dlouhou chvíli, ale rovněž se na delší dobu usadí v jeho mysli.