Destička popsaná zvuky
foukací harmoniku, svůj projev ale často doplňuje oživujícími performančními nebo výtvarnými prvky. U studiového natáčení je to přece jen trochu jiné, a v případě Destičky nepopsané můžeme mluvit přímo o kruciálním významu spoluhráčů.
V první řadě je to jedna z nejlepších rytmik, jaké si lze v českém prostoru přát: u bicích Miloš Dvořáček a s kontrabasem Petr Tichý, oba hudebníci s rozměrným portfoliem projektů z minulosti po současnost, žánrově od jazzu přes alternativu všeho druhu až po folk. Další muzikantskou dvojici si Petr Nikl vypůjčil z hudební sekce Cirku
La Putyka – kytaristu a hráče na latinoamerické drnkací nástroje charango a cuatro Jana Balcara (ten se také zhostil hudební režie, což byla v tomto případě asi hodně důležitá úloha) a houslistku a zpěvačku Veroniku Linhartovou (ta je zároveň členkou „alternativní superskupiny“Zvíře jménem podzim). Zpěvem pak přispěl František Skála, čímž doložil známý fakt, že umělecká skupina Tvrdohlaví, jejímiž členy oba s Petrem Niklem byli od druhé poloviny 80. let, měla blízko k hudbě, jež pro některé členy měla možná stejnou váhu v uměleckém vyjádření jako výtvarná tvorba.
Žádoucí jiskření
Přestože soupis hudebníků a nástrojů na první pohled nemusí avizovat žádná velká kouzla, opak je v tomto případě pravdou. Aranžmá a zvuk Destičky nepopsané se přelévá mezi minimalistickými kolečky, plochami bezmála psychedelickými, kdy ucho složitě luští, z jakých zdrojů je vlastně výsledek poskládán, momenty, ve kterých dva smyčcové nástroje evokují minimálně kvarteto (ovšem absolutně bez negativních konotací pseudo-vážnohudebního mindráku), i písničkami krystalicky čistými, přehlednými, ale rozhodně ne lacinými z neumu. Dostatečně dobrodružná je ale také stavba oněch patnácti písní (album trvá dnes už neobvyklou bezmála hodinu) i po stránce autorské, byť samozřejmě není jasné, jak velký podíl na Niklově rozmachu měla následná studiová produkce. Působivé jsou každopádně miniatury, ve kterých si autor vystačí se zajímavě obalenou jednoduchou strukturou, stejně jako vystavěné kousky, jejichž poslech připomíná prosekávání se vzdorným křovím (typickým příkladem může být Mléko). Vše, každý tón a každý zvuk, je tu v naprostém souladu i s Niklovou lyrikou a svérázným, jakoby naivistickým, ale přitom jaksi „řízeným“projevem.
Podle vydavatelské anotace se novými písněmi „autor podle svých slov marně snaží vyzpívat ze svých emocí v touze znovu vnímat svět vyčištěnou hlavou.“Není sice úplně jasné, od čeho si Nikl chtěl hlavu čistit, jisté je, že z alba rozhodně nepadá žádná negativní emoce, snaha tedy marná nebyla. Naopak, v kontrastu do značné míry insitního protagonistova muzikantství a absolutní jistoty a tvůrčího vkladu jeho spolupracovníků z tohoto jiskření v tom nejlepším slova smyslu vzniklo pozoruhodné, nezařaditelné, a přitom velmi přístupné album.
Petr Nikl:
Destička nepopsaná
vyd. Galén 2020