Bez svobody ani lásky není budoucnost
Před 40 lety vznikla polská Solidarita. Ideály, na kterých hnutí stálo, bychom měli v našich životech naplňovat stále
Vztahy mezi evropskými státy jsou utvářeny v souladu s myšlenkami solidarity. To je spolehlivá záruka budování lepší budoucnosti Evropy.
Před čtyřiceti lety, v horkých letních měsících roku 1980, vypadala Evropa úplně jinak než dnes. Kontinent tehdy protínala železná opona, která byla nejen metaforickou, ale i velmi reálnou linií politického rozdělení. V podstatě oddělovala svobodné a demokratické státy od těch, které o svou suverenitu přišly a byly zcela závislé na sovětském impériu.
Mezi zeměmi, jež byly po válce ponechány v područí komunistické moci, se ocitla také má vlast, Polsko. Polsko, které za druhé světové války ztratilo téměř šest milionů obyvatel, z čehož polovinu tvořili polští občané židovského původu. Byla to pohroma, po níž bylo téměř nemožné se vzpamatovat a zvednout.
Nikdy nepolevíme!
A přesto jsme se o to pokoušeli. V období poválečné nesvobody, označovaném jako Polská lidová republika, Poláci nerezignovali na své úsilí naplňovat touhu po právu na sebeurčení, po svobodě a nezávislosti. Nikdy jsme se nesmířili s nespravedlivým historickým údělem. Proto se v Polsku stále objevovaly pokusy o boj s režimem podřízeným Moskvě.
Tyto pokusy byly bohužel neúspěšné. Komunistická moc tvrdě potírala veškeré protesty, špehovala společnost a cenzurovala projevy svobody v umění a literatuře. S každým dalším vzedmutím odporu přibývalo obětí, ale naděje přesto nevyhasínala.
Plodem této naděje a opravdovým průlomem byl srpen 1980 – fenomén, který byl v rámci celého sovětského bloku dosud nepředstavitelný a který vyvolal celosvětový úžas. Po sérii dělnických stávek v loděnicích a dalších podnicích v celém Polsku se musela despotická komunistická strana konečně sehnout. Dala souhlas k vytvoření historicky prvního odborového svazu v dějinách zemí sovětského bloku, jenž byl samosprávný a nezávislý na vládnoucí moci.
Nejvyšší hodnota
Tak se zrodila Solidarita. Formálně to byla odborová organizace, ale ve své podstatě se jednalo o celonárodní hnutí, které spojilo miliony Poláků v jedno velké společenství, naplněné nadějí. Z čeho tato naděje pramenila? Čerpali jsme ji, a dodnes čerpáme, z mnohasetleté politické tradice – úcty ke svobodě a demokracii. Z vazeb k Evropě, jejíž součástí Polsko bylo po staletí. A také z nadšení a zápalu, který vzbudil v polské společnosti papež Jan Pavel II. – jeho volba na Petrův stolec v roce 1978 byla pro Poláky stálým zdrojem naděje a síly.
Dnes, po letech, je zcela jasně patrné, že Solidarita byla kamínkem, který spustil lavinu, jejímž výsledkem byl pád železné opony v roce 1989.
Díky ní se Polsko vymanilo ze sovětské sféry vlivu a Evropa se mohla znovu sjednotit.
Ačkoli od vzniku Solidarity uplynulo už čtyřicet let, její ideály stále jsou a měly by pro nás být živé. My, Poláci, jsme si je uchovali nejen jako muzejní exponáty, ale jako hodnoty představující standard ve veřejném životě, určitý vzor, jehož se snažíme dosáhnout. Ale Solidarita je něčím větším než jen společensko-politickým postulátem. Je přítomna také v každodenních gestech a jednání. „Není svobody bez solidarity,“připomínáme si dodnes slova Jana Pavla II. A uvědomujeme si rovněž, že není solidarity bez lásky – a bez těchto dvou není ani budoucnost.
Když musí naše společnost čelit živelním pohromám – povodním, požárům, větrným smrštím –, stává se solidarita a sounáležitost nejen jednou z hlavních uplatňovaných zásad, ale v podstatě i podmínkou přežití. Viděli jsme to a stále vidíme v boji s pandemií koronaviru.
Nezištné poskytování pomoci, obětavost při záchraně ostatních, ryzí altruismus, empatie, potlačení strachu a sobectví – takovými vzory byli v nejobtížnějších chvílích zdravotníci, záchranáři, policisté, vojáci a hasiči, lékárníci, ale také prodavači, učitelé, živnostníci a stovky tisíc obyčejných občanů. Právě díky jejich postoji jsme mohli zažít solidaritu v praxi.
Solidarita je však příliš cenná na to, abychom si ji připomínali pouze v dobách krize. Její ideály by měly naplňovat také každodenní život, měly by se projevovat každý den ve vstřícnosti, pohostinnosti, otevřenosti a shovívavosti. Abychom je začali objevovat, stačí se zamyslet nad svým životem.
Každý, kdo v sobě najde ducha solidarity, pochopí, že není omezen výhradně na individuální sféru. Solidarismus vyžaduje společenství, pouze v něm se plně realizuje. Proto bychom ho měli přijmout jako základní zásadu našeho kolektivního života. Přesvědčujeme se o tom zvláště právě dnes, kdy se miliony Poláků i obyvatel jiných evropských zemí potýkají s ekonomickými důsledky pandemie. Rozhodující omezení šíření viru a rychlé zavádění odvážné protikrizové strategie, chránící jak podnikatele, tak zaměstnance, jejich rodiny, jednotlivé obce – to vše by nebylo možné, kdybychom se v našem konání neřídili prioritou solidarity.
Sounáležitost jako lék Evropy Tohoto ducha solidarity potřebuje i současná Evropa. Společně jsme se ocitli na rozcestí a musíme najít správnou cestu – jako jedno soudržné společenství. Proto je tak důležité, aby v okamžiku těžkých zkoušek zvítězil nad sobectvím postoj autentické spolupráce. Toužíme po silné Evropě, stejně jako chceme silné Polsko. Jsem přesvědčen o tom, že pokud přijmeme odkaz Solidarity jako výchozí bod našeho konání, budeme schopni utvářet společnou budoucnost.
Proto dnes, po čtyřiceti letech od událostí srpna 1980, je naší zásadní úlohou přičinit se o to, aby zvláště v očích světa Solidarita nezůstala jen stránkou z dějin Polska. Solidaritu a sounáležitost musíme do dalších desetiletí nabídnout jako projekt pro celou Evropu.
Vztahy mezi evropskými státy – bez ohledu na jejich velikost a ekonomický potenciál – by se měly inspirovat mezilidskými vztahy. A ty jsou zase přirozeně utvářeny zásadami solidarity. To je spolehlivou zárukou budování lepší budoucnosti Evropy.
Evropské státy by se měly inspirovat mezilidskými vztahy. Ty jsou utvářeny zásadami solidarity – a to je spolehlivou zárukou budování lepší budoucnosti Evropy