Muž, který neměl čas se nudit
Dnes ve 13 hodin se bude česká lékařská obec ve strašnickém krematoriu v Praze loučit se zakladatelem moderní české ortopedie profesorem Oldřichem Čechem. Zemřel ve středu 19. srpna, na den přesně měsíc po svých dvaadevadesátých narozeninách.
Jeho jméno je spojeno především s první implantací totální endoprotézy kyčelního kloubu nejen u nás, ale v celém tehdejším východním bloku: implantoval ji v roce 1969 a přesné datum se nezachovalo. Ostatně tenkrát ani nikdy později mu nešlo o zápis do historických tabulek, ale o to, aby první operovaní pacienti mohli chodit. Ona premiérová protéza mimochodem fungovala pacientce více než třicet let.
Od té doby se totální endoprotéza kyčelního kloubu stala zcela běžným zákrokem. Rok co rok jich v Česku ortopedi, z nichž možná stovky jsou žáky profesora Čecha, implantují přes 18 tisíc. Běžným zákrokem jsou dnes i totální endoprotézy dalších kloubů, k nimž před lety otevřel Oldřich Čech také cestu.
Z Kladna rovnou do Švýcarska Že bude ortopedem, se rodák a celoživotní občan Dolních Počernic rozhodl ještě během studia medicíny, když poprvé viděl operovat slavného profesora Zahradníčka. Začínal v Kladně, kde tehdy ocelárna a doly dávaly příležitost „vyoperovat se“i zdokonalovat v léčbě těžkých zlomenin a úrazů. Když koncem padesátých let nastupoval na Zahradníčkovu kliniku Na Bojišti, měl už pověst výborného operatéra.
Ve Švýcarsku se tou dobou právě rodila nová etapa světové ortopedie, založená na převratných metodách vnitřní fixace zlomenin a otevírající cestu k další revoluci – implantaci kloubních náhrad. I když to nebylo snadné, dokázal tehdy mladý pražský ortopéd švýcarské průkopníky kontaktovat a zaujmout. Během šedesátých let pak byl díky tomu pozván k několika dlouhodobým pracovním pobytům na významné ortopedické klinice v St. Gallenu.
Příležitost nový směr dokonale poznat a přenést za železnou oponu využil na sto procent. Nebylo to vůbec jednoduché, už proto, že švýcarské protézy i speciální chirurgické nástroje byly drahé. Oldřich Čech to vyřešil jediným možným způsobem: navrhl vlastní konstrukci protézy i vlastní instrumentárium a s využitím starých kladenských přátelství prosadil jejich výrobu ve speciálním provozu Poldovky Anticorro.
Tehdy se naplno, a nikoli naposledy projevila jeho nejpodstatnější povahová vlastnost: nezdolnost, buldočí vytrvalost, urputnost prosadit cíl, který považoval za důležitý. S tím se pak pojila jeho neobyčejná pracovitost: operoval nejen na své domovské klinice Na Bojišti, ale neúnavně jezdil na kliniky v celém tehdejším Československu a seznamoval kolegy s novými postupy. Psal odborné články i monografie, učil na lékařské fakultě. Byly to stovky složitých operací ročně, odhaduje se, že jen kyčelní endoprotézy implantoval během své lékařské dráhy víc než sedmi tisícům pacientů.
Počátkem osmdesátých si profesor Čech dal další cíl: vybudovat ortopedii ve vinohradské nemocnici, jediné z pražských fakultních nemocnic, kde nebyla. Pustil se do toho opět s absolutním nasazením: před sedmou ráno byl na stavbě, kde se někteří zedníci domnívali, že je to patrně přísný stavbyvedoucí, po osmé na operačním sále Na Bojišti, odpoledne v posluchárně. V roce 1984 byla Ortopedicko-traumatologická klinika otevřena a rázem se stala předním pracovištěm v zemi. Profesor Čech stál v jejím čele do roku 1993. Ještě jednou se pak pustil do budování něčeho nového, kliniky doktora Pírka v Mladé Boleslavi.
JAROSLAV VEIS novinář a spisovatel
Největší i smolná generace
Jeden z jeho žáků profesor Valér Džupa vystihl život svého učitele, když o něm napsal, že patřil ke generaci, jež byla v české medicíně tou „největší, i když ne tou nejšťastnější... I když žili odděleni od Západu železnou oponou, dosáhli mimořádných výsledků. Když dostali šanci, věděli, že ji nesmějí propásnout. A podle toho jednali a pracovali.“
Bez oddechu. Už po devadesátce dostal profesor Oldřich Čech otázku, jestli se někdy v životě nudil. Zatvářil se překvapeně. „Neměl jsem na to čas,“odpověděl.