Stavební právo volalo po změně

Ačkoli mám k aktuální podobě návrhu stavebního zákona řadu výhrad, pokusím se jej obhájit.

Současný stav je opravdu tristní. Nesmírně složitý, byrokratický, ovládaný desítkami závazných stanovisek, se slabým stavebním úřadem podléhajícím politickému vedení obcí, který dubluje úkony v územním a stavebním řízení. A do toho všeho nepovedené novely, formalismus a právní nejistota vyvolaná zpětným rušením územních plánů.

Má-li mít reforma smysl, musí se současný stav zjednodušit. Proto navrhla sloučit všechny povolovací procesy do jednoho řízení a integrovat rozhodovací pravomoci do stavebního úřadu. Svou ústřední myšlenku vyjádřila sloganem „jedno řízení – jeden úřad – jedno razítko“.

Jen díky tomu, že ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) svěřilo úvodní fázi projektu externímu týmu, vznikla alespoň v původním návrhu ideově čistá koncepce nezatížená resortizmem. Jinak by nebylo nic. Na návrhu se podílel tým advokátů, úředníků, zástupců komor a svazů, velkých měst i akademiků. I samotné MMR, které návrh dovedlo do současného stavu, předvedlo heroický výkon. Konfliktní materii vyřešilo na vládě bez jediného rozporu. Není vůbec zřejmé, z čeho čerpají kritici svou zášť.

Návrh zavádí jednotný environmentální permit, po němž volalo ministerstvo životního prostředí, vrací do řízení spolky, zachovává závazná stanoviska orgánů památkové péče a důsledně chrání všechny veřejné zájmy.

Při projednávání připomínek se ukázaly limity zapojení úřadů do tvorby práva – všem je bližší košile, než kabát. Každý bojoval o své kompetence a udržení vlivu. A tak vzala za své idea jednotné státní správy a objevily se znovu jiné stavební úřady (pro resorty vnitra, obrany, spravedlnosti), speciální stavební úřady (pro dopravní či průmyslové stavby) a obecní stavební úřady (pro uspokojení požadavků samospráv). Bohužel.

Když nešlo o kompetence, bylo prosazování reforem snazší. Zákon zavádí plnou digitalizaci a jediný povolovací proces – řízení o povolení stavby. Udržela se i myšlenka apelace, jež zamezí nekonečnému ping-pongu mezi instancemi. Ale vypadlo důsledné řešení nečinnosti úřadů. Místo automatického rozhodnutí v prvním stupni má být jen automatická atrakce.

Územní plánování zaujalo v zákoně hodně místa, ale nic moc nepřináší. Nedošlo ke změně formy opatření obecné povahy na právní předpis, posílení právní jistoty či samospráv ani definování veřejného zájmu. Není to horší než dnes, ale jde o nevyužitou příležitost.

I hmotné právo zaostalo za původním návrhem. Zmizela řada pravidel pro tvorbu kvalitního veřejného prostoru, prostupnost území, podporu zeleně, pěších i cyklistů, ochranu vody či podporu obnovitelných zdrojů. Za této situace je škoda rušit mnohem modernější Pražské stavební předpisy, jimiž se šlo inspirovat.

Z hlediska legislativní techniky lituji obrovského zbytnění textu, k němuž došlo v rámci vyhovování připomínkám. Náš původní návrh měl 171 paragrafů. Aktuální verze jich má 333.

Podtrženo a sečteno, po připomínkách zbyla z reformy polovina, zato s dvojnásobným rozsahem. Přesto návrh zaslouží respekt a konstruktivní kritiku. Reformu stavebního práva totiž nutně potřebujeme.

Vláda minulý týden schválila návrh nového stavebního zákona. Pokud jej přijme i parlament, budeme mít po 14 letech opět nový stavební kodex. Jeho spoluautor se zamýšlí nad tím, proč jeho návrh vzbuzuje tolik vášní.

„Po připomínkách zbyla z reformy polovina, zato s dvojnásobným rozsahem“

Autor je členem Legislativní rady vlády a mezi lety 2007 až 2013 byl náměstkem tří ministrů spravedlnosti.