Evropa v číslech: pět let od migrační krize
Počty příchozích migrantů do Evropy jsou zhruba na poloviční úrovni z doby největšího boomu v roce 2015.
Od počátku bezprecedentní migrační vlny, která zasáhla evropský kontinent, uplynulo pět let. Tehdy v roce 2015 zaznamenal Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) téměř milion uprchlíků. Od té doby podle dat Eurostatu, evropské statistické agentury, obdrželo 27 členských států Evropské unie zhruba 4,32 milionu unikátních žádostí o azyl. Některé osoby vyhnala z domovů válka s radikálními teroristickými organizacemi, takzvaným Islámským státem či afghánským hnutím Taliban. Jiní se dali do pohybu z důvodů ryze ekonomických, tedy s vidinou lepších zítřků.
Od počátku byly využívány tři hlavní migrační trasy: „Balkánská“směrem z Turecka přes Řecko, kterou v roce 2015 využilo dle UNHCR zhruba 70 procent všech běženců. Dále pak „Středomořská“do Itálie a do třetice „Západní“do Španělska a Francie, které se staly vytíženějšími až po roce 2016.
Podle dat Eurostatu pocházelo na počátku krize v roce 2015 nejvíc uprchlíků ze Sýrie (zhruba 360 tisíc lidí), Afghánistánu (zhruba 180 tisíc) a Iráku (120 tisíc). Syřané a Afghánci dominují i statistikám pro rok 2019 a první čtvrtinu letošního roku. Na třetí místo se ovšem nově vyhoupla Venezuela, zatímco Irák skončil až jako pátý. Nových žádostí však bylo znatelně méně: zhruba 94 tisíc Syřanů, 67 tisíc lidí z Afghánistánu a asi 32 tisíc z Iráku. Dohromady přišlo ve zmíněném období celkem zhruba 763 tisíc lidí (zhruba 612 tisíc pouze za 2019) ze států mimo Evropu hledajících v ní azyl.
Exponované jižní státy Pomineme-li Německo, mířili migranti v letošním roce v největším počtu do Španělska (zhruba 151 tisíc lidí žádajících poprvé o azyl), Francie (zhruba 150 tisíc) a Řecka (zhruba 95 tisíc).
Před pěti lety směřovalo podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zhruba 82 procent příchozích do Německa. Na dalších místech následovaly Maďarsko, Švédsko, Rakousko, Itálie a Francie. V Maďarsku požádalo dle Eurostatu tehdy o azyl 177 tisíc lidí. To ovšem souviselo s tím, že země v té době uzavřela své hranice a uvízlo tady velké množství lidí. Většina z nich se později vydala do Německa. Švédsko tenkrát registrovalo zhruba 156 tisíc žádostí, Rakousko přibližně 86 tisíc.
Migrační krize svého času odhalila zcela odlišné pohledy na její řešení. Ukázalo se to na lítém boji, který se strhl na podzim 2015 okolo návrhu na zavedení systému přerozdělování příchozích v rámci Unie dle předem daného klíče. Dělicí linie probíhala mezi státy bezprostředně zasaženými uprchlickou vlnou, jako byly třeba Itálie či Řecko, a vnitrozemskými státy, jimž se vlna relativně vyhnula a kam zároveň migranti příliš nechtěli. To platilo pro státy visegrádské čtyřky (V4), které argumentovaly především národní suverenitou, záporným vztahem veřejnosti k cizincům či nedostatečným technickým a finančním zázemím. Spor se dostal až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku, který rozhodl, že Česko, Maďarsko a Polsko nesplnily
inzerce své závazky, verdikt však neměl žádné právní důsledky. I proto, že od uprchlických kvót mezitím Evropská unie upustila.
To ovšem neznamená, že by návrhy na přerozdělování utečenců jednou provždy skončily. V roce 2019 uzavřela skupina států EU – Německo, Francie, Itálie a Malta – dohodu o sdílené odpovědnosti při přebírání a následném přerozdělování migrantů zachráněných ve Středozemním moři, a to v očekávání, že se k původní čtveřici časem připojí další členské státy.
Český premiér Andrej Babiš na zmíněnou aktivitu tehdy reagoval slovy: „Nechápu, proč se toto téma vrací na stůl.“Důležité je dle něj řešit situaci přímo v Sýrii a v Africe. Celounijní řešení tak po celou dobu stojí uvázlé na stejném mrtvém bodě.