Litery pro rok 2020 rozdány
Magnesia Litera 2020
Čornejův Žižka a Kratochvilova Liška… to jsou v rýmované zkratce výsledky Magnesie Litery za loňský rok. Byly vyhlášeny s pětiměsíčním zpožděním: včera, poslední srpnový den. Je jasné, kdo za to může: covid. Jenže nezapadnou teď oceněné tituly?
Jsou ještě aktuální knihy staré rok, rok a půl? Navíc v situaci, kdy zdejší nakladatelé v drtivé většině přesunuli plánovanou produkci z jara na podzim a budou teď chtít dohnat ztrátu – samozřejmě s novinkami? V knihkupectvích bude narváno. Zatímco Svět knihy pražskou verzi v květnu pro letošek rovnou odpískal a soustředí se na komornější Plzeň (proběhne 25. a 26. září), šéf Litery Pavel Mandys ročník nevypustil. Možná proto, že už se těší na příští rok, kdy bude Magnesii Liteře rovných dvacet a jistě bude co slavit. Teď je jí ale devatenáct. Co nabízí, na co upozorňuje, co prozrazuje o zdejší literatuře a jejích spisovatelích?
Pokud loni ženské jasně válcovaly chlapy (hlavní cenu brala Radka Denemarková a Literu za prózu Pavla Horáková), letos je to naopak. Už jen v nominacích nejatraktivnější kategorie, té za nejlepší prozaický kus roku, kde vyhrál Jiří Kratochvil s románem Liška v dámu, to bylo pět ku jedné. Jistě by se našly atraktivnější nominantky než někteří nominanti, třeba Bianca Bellová (Mona), Simona Bohatá (Všichni sou trapný), Viktorie Hanišová (Rekonstrukce), Petra Hůlová (Zlodějka mýho táty) či Hana Pachtová (Život a doba gaunera), ale proti vítěznému Kratochvilovi ani slovo!
Konečně se dočkal. Jeden z největších talentů české prózy po devětaosmdesátém, jeden z pilířů zdejší verze postmoderny, umanutý vypravěč, který míchá obdiv k románovým světům Milana Kundery s ozvuky latinskoamerického magického realismu. Bravurní povídkář, novelista, romanopisec i esejista, hlas, který se pozná s první větou. Liška v dámu je přesně taková: ohlasy taví podle svého – a nejen ohlasy, taky dějiny dvacátého století, s jejich ničivými totalitami, hlavně tou stalinistickou. Titulní proměna je přesně v Kratochvilově fantazijním plánu: jednou jsi dole, jednou nahoře, co platilo včera, je dneska úplně jinak; srovnej se s tím, čtenáři…
Abychom ale neodsouvali absolutního vítěze na druhou kolej. Petr Čornej, historik prvořadého formátu, zacílený badatelsky na přelom středověku a novověku, bral za svou monografii Jana Žižky, s podtitulem Život a doba husitského válečníka, hned dvě ceny: nejen „Knihu roku“, ale i Literu za naučnou literaturu. Je to jasný vzkaz zdejším populismům a hysterickým nacionalismům, které živí právě kolektivní amnézie. Kdo nezná dobře své kořeny, nikdy nevyroste. Čornejův Žižka vyrostl málem výš než jeho památná socha na Vítkově: kniha má přes osm set stránek a historik to rozhodně neměl s „husitským válečníkem“
Petr Čornej:
Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka (Paseka)
snadné. Už jen ta časová vzdálenost a pak ta kvanta ideových nánosů, která na jednookého Žižku sedala během staletí, od dialektika Palackého po komické figurky Vondrušky nebo Landy.
A jestli byl Žižka skvělý stratég na poli válečném, na poli naučném, potažmo vzdělanostním mu hravě sekundoval o nějakých dvě stě let později Jan Amos Komenský. Jeho opus magnum Labyrint světa a ráj srdce, textově aktualizovaný pro dnešního čtenáře (a doprovozený poněkud afektovanými kolážemi Miroslava Huptycha), získal Literu za nakladatelský čin. I tady padne okamžitě do oka monumentální formát, který jako by přivolával z úsvitu knihtisku význam knihy, jejž dnešní doba trochu poztrácela. I tady je zřejmý symbolický důraz na paměť a všechny její funkce: vzdělávací, identifikační nebo kritickou.
Vdova, četba, Antarktida Literu za poezii má Ewald Murrer za Noční četbu; je to logické: loni ji bral jeho otec Ivan Wernisch za Pernambuco. A Literu za knihu pro děti a mládež dostal David Böhm. Po loňské průměrnosti, kterou servírovala Vendula Borůvková pod výroční hlavičkou 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo, konečně pořádná kreativita. A jako Antarktida je spontánně postavená knížka, mixující úhly, měřítka, žánry i média, převracející nahoře a dole, celek a detail. Prostě „škola vidění“, kterou kdysi v Rakousku pěstoval Oskar Kokoschka, v tom nejsoučasnějším, maximálně živém a osvěživém podání.
Polemizovat by se dalo s Literou za publicistiku. Palánovo misionářské „vytěžování“samotářů na Šumavě i v jiných pohořích Česka je protivné už ze samé své podstaty: rozum brutálně ničí poslední necivilizované, iracionální ostrovy, pořádá spektakulární výprodej zbytků jinakosti, nepřizpůsobivosti, protestu. Ve srovnání s nominovanými Hornickými vdovami Kamily Hladké, portréty žen, kterým muž zemřel tragicky na šachtě, je to navíc nuda i literárně. Hladké se totiž, na rozdíl od Aleše Palána, podařilo z minima napsat maximum, v nejlepší tradici Koláře, Zábrany, Hanče nebo Hrabala.
Letošní Magnesia Litera je ale víc než dobrý pandán k výsledkům z loňska. A to jsme ani nezmínili Literu za překlad (kterou si odnesl anglista Ladislav Nagy) nebo Literu za debut roku (tu si připsal Vratislav Kadlec za povídkový soubor Hranice lesa). Silný ročník: skvělí autoři, skvělé knihy. Navzdory covidovému zpoždění. Oceněné tituly mají jasně životnost delší než rok nebo dva. Držme jim palce. Stejně jako Magnesii Liteře do příštího, jubilejního ročníku.
Autor je literární a výtvarný kritik