Za Wagnerem i v dešti
Přehlídku jako intendant zaštítil tenorista Peter Svensson – a jeho ambice nebyla nijak malá. Vedle několika koncertů si troufl hned na dvě scénická provedení Wagnerových oper – Bludného Holanďana a Tristana a Isoldu. A pružně využil toho, že kvůli rušení festivalů měli čas i sólisté, které by jinak takto na poslední chvíli nebylo možné získat. Kromě sebe v titulní roli Tristana sliboval takové wagnerovské hvězdy, jakými jsou Günther Groissböck (Král Marke), Thomas Johannes Mayer (Kurwenal) nebo Tomasz Konieczny (Holanďan), ale i další respektované sólisty – Martinu Serafinovou (Isolda) či Annu Gablerovou
(Senta). Z našich sólistů byl angažován pouze tenorista Aleš Briscein – a suverénně předvedl, že není malých rolí.
Organizátoři však museli mít hodně pevné nervy a diváci flexibilitu při změnách doslova na poslední chvíli. Pouhé čtyři dny před premiérou Tristana bylo oznámeno její odsunutí o dva dny, u obou oper došlo ke snížení počtu představení a změnil se orchestr. Odůvodnění, že původní „brněnský orchestr musí náhle pracovat o dva a půl týdne dříve pro vlastní operní dům“, působilo dost nevěrohodně. Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser se proti takovému nařčení z neserióznosti ostře ohradil: „S divadlem o zapojení orchestru do mikulovského festivalu nikdo nejednal a srpnové zahájení sezony bylo oznámeno už na začátku června.“
Podobné svalování viny za nerealizovanou podporu, za niž festival dle vyjádření jeho prezidentky Evy Walderdorff zaplatil „rozmazlenému“Mikulovu spoustu peněz, starostu Rostislava Koštiala přivedlo do varu: „Festivalu jsme na poslední chvíli poskytli pronájem amfiteátru, propagaci nechtěli a neustále porušovali domluvy. Aby nějaká primadona očekávala, že si před ní v Mikulově sedneme na zadek, to ne.“
Bludný Holanďan s bouřkovým entrée
Na to, že ani jeden z nově povolaných orchestrů nemá opery na repertoáru a že i wagnerovsky vytrénovaný orchestr v Bayreuthu zkouší týdny – zatímco ony začaly zkoušet rozměrné partitury Wagnerova Gesamtkunstwerku pouhých pět, respektive šest dnů před premiérou –, prokázaly, navíc v takovém vlhku, obdivuhodnou pohotovost a koncentraci: v Holanďanovi Filharmonický orchestr Györ pod vedením Leventa Töröka a v Tristanovi Ambassade Orchester Wien s dirigentem Matthiasem Fletzbergerem.
Jenže krátký čas na zkoušení nebyl v nekryté aréně ani pro účinkující jedinou výzvou, která vyvstala. Bludný Holanďan nemohl mít příznačnější entrée, než když se navečer strhla nad Mikulovem děsivá průtrž mračen, kterou tu ani starousedlíci nepamatovali, a premiéra začala s hodinovým zpožděním. A druhý den premiéra Tristana kvůli počasím vynuceným přestávkám trvala od sedmi do jedné po půlnoci.
Slibu pěveckých hvězd ovšem festival dostál a ty i v těchto podmínkách osvědčily svrchovanou profesionalitu. Obsazení však bylo plné paradoxů – vedle velmi dobrých sólových výkonů v Holanďanovi sbor lovil noty z partů a sbor přízračných námořníků zcela chyběl, v Tristanovi sbor nahradila pětice mužů v orchestru. V případě Petera Svenssona bylo zkrácení Tristana úlevné, protože doby, kdy v 90. letech svým robustním dramatickým tenorem a charismatem ohromoval ve Státní opeře Prahu, jsou minulostí. Scénické řešení vycházelo z daných možností: projekce na oprýskanou stěnu amfiteátru, navozující základní atmosféru příběhů, a jednoduché základní aranžmá postav závislé na individuálních hereckých zkušenostech sólistů.
Výpadek Bayreuthských slavností Weinviertler Festival pochopitelně nahradit nemohl. Za koronavirového půstu se však stal osvěžením se skutečně renomovanými wagnerovskými hvězdami na straně jedné a obskurními improvizacemi na té druhé – za cenu vstupenek, jež kvalitě takto seskládaného „gesamtkunstwerku“neodpovídala.
Když kvůli koronakrizi nebylo letos možné jet za operami Richarda Wagnera do Bayreuthu, mistrovým ctitelům svitla naděje v podobě prvního ročníku Weinviertelského festivalu v amfiteátrech v Mikulově a v Poysdorfu.