Jak nakrmit hladovějící a nekrást
Cíle OSN představují překrásný nový svět. Skutečnost je ale mnohem problematičtější
Vzáří 2015 přijala OSN na svém summitu v rámci tzv. Agendy 2030 „Cíle udržitelného rozvoje“. Je jich celkem sedmnáct, ale pro stručnost zmíníme jenom první dva:
1. Vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě.
2. Vymýtit hlad, dosáhnout potravinové bezpečnosti a zlepšení výživy, prosazovat udržitelné zemědělství.
Naplnění těchto a dalších patnácti výzev je cílem k roku 2030. Jsme tedy ve třetině a je jasné, že splnit své vlastní závazky se OSN opět jaksi nepodaří. Opět proto, že od roku 1970 si dává podobné cíle každých deset let.
V roce 2000 byly přijaty tzv. „Rozvojové cíle tisíciletí“, které měly být splněny do roku 2015. Bylo jich osm a první z nich zněl: „Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří mají příjem nižší než jeden americký dolar na den. Do roku 2015 také snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí hladem.“
OSN tehdy byla ve svých formulacích cílů skromnější. Některé z nich se podařilo splnit (především v oblasti vzdělávání a zdravotní péče). První z nich, týkající se hladu a chudoby, však nikoliv.
Bylo tedy třeba stanovit nové, ještě ambicióznější cíle s dostatečně vzdáleným časovým horizontem. Stejně jako v roce 2015, tak i v roce 2030 budeme moci konstatovat, že to OSN myslela dobře, ale dopadlo to jako obvykle. A pravděpodobně přijme další, ještě smělejší cíle k roku 2050, třeba v duchu známého komunistického hesla „každému podle jeho potřeb“.
Neudržitelná situace
OSN má velmi omezené možnosti, sama si ani nemůže stanovit vlastní agendu. Vše záleží na dohodě téměř dvou stovek členských států, které sledují a prosazují své zájmy. Výsledky jsou proto dlouhodobě frustrující a jediným vítězem je slušně placený aparát a různí externí konzultanti.
Tato situace není dlouhodobě udržitelná. V roce 2030 by si proto členské státy mohly místo mnoha dlouhodobých cílů dát jediný – dohodnout se konečně na nějaké rozumné reformě, dát OSN více pravomocí a učinit z ní slušně fungující instituci.
Funkční OSN (nebo nějakou její nástupnickou organizaci) zoufale potřebujeme, protože exponenciálně narůstá počet i intenzita problémů, které jsou řešitelné jen na globální úrovni. Příkladem je právě hlad a extrémní chudoba v nízkopříjmových rozvojových zemích.
Hlad ohrožoval lidi po celou historii, máme písemné doklady o téměř pěti stech velkých hladomorech. V posledních třech desetiletích 20. století se počet hladovějících snížil z jedné miliardy na necelých 800 miliónů (především díky tzv. zelené revoluci – používání mechanizace, chemických hnojiv, šlechtění nových odrůd a zavlažování). To byl velký úspěch, když uvážíme, že počet lidí na planetě se za tu dobu zvýšil o 2,5 miliardy.
Od ekonomické krize v roce 2008 však počet hladovějících znovu narostl a pohybuje se kolem jedné miliardy. A pravděpodobně bude hůř.
V důsledku koronavirové krize mají chudí v rozvojových zemích velmi ztížený přístup k základním potravinám, jejichž ceny setrvale rostou. Mezinárodní výzkumný ústav pro potravinovou politiku očekává, že v letošním roce upadne do extrémní chudoby 140 miliónů lidí (podle Světové banky se jedná o příjem menší než 1,9 dolaru na osobu a den). Počet chudých a hladových tedy nebude klesat k nule v roce 2030, jak se velkolepě zavázala OSN, nýbrž poroste.
Světová banka už před pandemií odhadovala, že k zajištění základní potravinové bezpečnosti by bylo třeba navýšit výdaje nejméně o sedm miliard dolarů ročně po dobu alespoň deseti let. Jenže kde vzít a nekrást?
Rozvinuté země jsou stále zadluženější a v důsledku pandemie covid-19 očekáváme celosvětovou ekonomickou krizi. Co je ale nejhorší, že i kdyby byl peněz dostatek, politické elity v chudých zemích stejně znemožní jejich efektivní využití. Uvedeme jenom jeden příklad.
Jemen je blízkovýchodní země zmítaná dlouhodobě občanskou válkou. V letech 1990–2010 dostával Jemen v rámci rozvojové pomoci podporu od nejrůznějších dárců (států i mezinárodních organizací) ve výši půl miliardy dolarů ročně. V roce 2014 to byla jedna miliarda, ale v roce 2018 už osm miliard dolarů. Životní podmínky pro obyčejné lidi se přitom v Jemenu nelepší, spíše naopak.
Počet takovýchto zhroucených nebo téměř zhroucených států setrvale narůstá, především v pásu od západní Afriky až po střední Asii. Posledním žhavým kandidátem je Libanon s nesplatitelným dluhem 90 miliard dolarů a zdevastovaným hlavním městem po nedávné obří explozi chemických hnojiv.
Nikdo neví, co s tím. I kdyby někdo řešení znal, jedna věc je vědět, druhá (a složitější) věc je to prosadit. Zatím se zdá, že se suneme k velkému zlomu, ke změně, která bude spíše revoluční než evoluční. Život půjde dál, jen se hodně změní a málokdo asi tuší, jakým způsobem.
I kdyby byl peněz dostatek, politické elity v chudých zemích stejně znemožní jejich efektivní využití