Ze života čtenáře
celkem spokojená. Sem tam se však vedle toho, co jsem nevěděla, dočtu i něco, co vím, nebo u čeho jsem dokonce byla. A to je to, o čem chci mluvit. Jak totiž narazím na něco, u čeho jsem byla, čtení se mi v hlavě vzpříčí: Přece je to jinak!
Abych nezveličovala, často jde o maličkosti. Třeba teď jsem četla rozhovor se známým umělcem. Byl zajímavý, pro mě tím spíš, že jsem s protagonistou chodila do školy, o které on shodou okolností taky mluvil. V textu ale stálo, že šlo o gymnázium v malostranské Nerudově ulici, což je jasná blbost. V Nerudově ulici žádné gymnázium nebylo a není. Ta naše společná škola stála, a pořád stojí, v ulici Hellichově.
Někdy ovšem o maličkosti nejde. Jako například v případě článků o H-Systemu. Kdybych neprožívala tu smutnou historii nešťastníků, kteří zaplatili, ale zaplacené bydlení nedostali, se zoufalou kolegyní z práce, nejspíš bych spolu s jinými texty spolkla i běžně publikované nesmysly o zločinných úmyslech svépomocného družstva založeného za účelem dostavby rozestavěného.
Mám-li podobnou čtenářskou zkušenost jen já, nic se neděje. Ale co když je nás takových víc? Co když ve chvíli, kdy si zrovna libuju, jaké zajímavé věci se dočítám, čte stejný článek někdo, kdo ví, že je to ve skutečnosti jinak?
Přemýšlím o tom i proto, že nejsem jenom ten, kdo čte, ale i ten, kdo píše a publikuje, tedy nese zodpovědnost. Většinou se jí snažím učinit zadost takzvanou autorizací, tedy tím, že když někoho cituju nebo parafrázuju, výsledek mu pošlu či alespoň přečtu do telefonu. Ale i tak mě občas někdo nachytá. Tuhle jsem třeba použila výraz „elektronický“namísto správného „elektronový“. Trochu jsem se obávala, že ten rozhořčený čtenář, který mi mé ignorantství otloukal telefonicky o hlavu, řekne, že přestane naše noviny brát. Ale ne, řekl, že nás, ba dokonce i mne stejně rád čte. Že bez toho vlastně nemůže být. Nejspíš to má se čtením jako já. Taky se občas zapřísahám, že už ten či onen titul nekoupím, a pak si pro něj zase jdu do trafiky. Co kdyby tam přece jen bylo něco, co nevím.
RADKA KVAČKOVÁ