Raději být němá než Němčourka
Vdoslovu románu Jmenuji se Maryte se mimo jiné píše, že Alvydas Šlepikas za tento román obdržel stejné německé ocenění jako třeba Peníze od Hitlera Radky Denemarkové, určené pro díla věnující se společné kultuře a historii Němců a národů východně od nich. Což potvrzuje fakt, že se z knihy Jmenuji se Maryte (2012) o současné litevské literatuře vlastně příliš nedozvíme.
Jedná se totiž o typického reprezentanta literárních počinů, které takzvaně přesahují domácí kontext, což by se ale dalo přeložit i tak, že byly vyrobeny především na vývoz. Hlavně se však jedná o texty vracející se do minulosti, neboť tam leží daleko pozoruhodnější příběhy než ty současné. V autorově slově závěrem samozřejmě nesmí chybět věta o tom, že byl veden přesvědčením, „že o tématu je potřeba mluvit, diskutovat a psát“. Takže jsme doma… Avšak je román skutečně vhodným žánrem, když je třeba nějaké téma vystrčit do popředí? Je vhodný proto, že téma zabalí do příběhu a neotravuje se zbytečnými historickými detaily, jenomže netrpí tím potom náhodou samotný žánr románu?
Alvydas Šlepikas (1966) navíc přiznává, že původně měl být o takzvaných vlčích dětech natočen dokument, na nějž bohužel s režisérem nezískali finanční podporu. Ano, tady se dostáváme k další nesnesitelné lehkosti užívání literární či rovnou románové formy: psaní je z produkčního hlediska levnou a nejsnadnější variantou. Stojí to akorát čas a námahu a člověk to zvládne sám.
Ten film ale píše
Igor Vítek v doslovu způsob, jímž je vyprávěn román Jmenuji se Maryte, dále přirovnává k dílům Vladimíra Körnera, k nimž má údajně blízko jak dobou, o níž pojednává, tak tematicky. A v neposlední řadě „filmovým“stylem. Ovšem to je vlastně jen další past na Alvydase Šlepikase a jeho román. Protože si nad těmito řádky – stejně jako nad samotnými stránkami románu – uvědomíme, že je tu jeden významný rozdíl. Český prozaik a scenárista o konci druhé světové války psal opakovaně a nikoli náhodou. Je to čas, ve kterém už žil a který jeho život osudově poznamenal.
Titul románu litevského prozaika odkazuje k větě, již naučí německou holčičku Renatu litevští manželé, kteří se jí ujmou, a chtějí tak zamezit tomu, aby v Renatě byla ruskými okupanty objevena nenáviděná „Němčourka“. Jde tak mimo jiné o příběh o ztrátě či ztrácení identity, o její vynucené či pragmatické změně.
Zároveň je však samotný román Alvydase Šlepikase dílem, jehož identita též není silná. Je to text, který mohl napsat kdokoli, kdekoli a kdykoli. Fakt, že se Jmenuji se Maryte stalo součástí litevské literatury, spočívá především v tom detailu, že byl napsán litevsky. Což není obžaloba, pouze je dobré si tuto skutečnost uvědomit. Samozřejmě lze namítnout, že samotná historie vlčích dětí s litevským prostorem souvisí, protože právě tam se německé děti z Východního Pruska vydávaly, ale to není argument, který by nastíněný dojem z románu dokázal přebít.
Srovnání s Vladimírem Körnerem otevírá obecnější srovnání s tematicky podobně zaměřenými texty spisovatelské generace, jež válečnou dobu zažila a musela se v ní taky nějak zachovat, byla jí zkoušena. Což možná není vzhledem k samotnému psaní úplně nepodstatné.
Co se týče německých obyvatel v tomto prostoru, lze jednoduše zmínit toho prvního, kdo přijde na mysl. Günter Grass je pochopitelně spojen s Danzigem, to jest Gdaňskem, kam se po konci války též nemohl vrátit. A abychom nešli na vrabce s kanónem, zmiňme namísto Plechového bubínku raději následující novelu Kočka a myš. Nemá smysl vypočítávat rozdíly mezi ufuněně živočišným stylem gdaňského mrože a „filmovými záběry“Alvydase Šlepikase. Toto srovnání nicméně přesto nepostrádá významu, jelikož se tak vyjeví, že svět Güntera Grasse překypuje přesnými detaily, je konkrétní, zapuštěný v době, silně zažitý a zarytý pod kůži.
Účinná odtažitost psaní
Zato román Jmenuji se Maryte je typickým představitelem současného historického psaní, jež chce především zaujmout, ale pokud možno u toho nenamáhat ani sebe, ani čtenáře. Proto příliš nezabíhá do komplikovaných podrobností. Ovšem nezabíhá do nich i z toho důvodu, že je autor zkrátka nemá zasuté ve své mysli, a proto nemají při procesu psaní odkud vyplavat. Je to podobné, jako kdybychom srovnali zmíněné Peníze od Hitlera se Zbabělci Josefa Škvoreckého. Strohost – krátké odstavce, krátké věty a téměř absence nahlížení do hlav hrdinů – tak není v případě litevského prozaika jen stylotvornou volbou, nýbrž i z nouze ctností.
Nicméně abychom se ještě vrátili ke generaci spisovatelů, kteří válku zažili a jejichž díla se vztahují též k prostoru, kde kdysi u Baltu žilo německé obyvatelstvo… Můžeme si uvést další příklad, abychom rozptýlili jednoznačný dojem, jenž by mohl vzniknout při srovnání s Günterem Grassem. Totiž že člověk musel být tamodtud a musel to všechno zažít, aby o tom mohl psát – dobře psát.
Král duchů (1970) Michela Tourniera se rovněž z velké části odehrává za války ve Východním Prusku a právě pasáže z tohoto prostředí patří v románu k těm nejúchvatnějším. Francouzský prozaik, narozený v roce 1924, s tímto prostorem ve válečném čase nebyl srostlý, neměl s ním vůbec nic společného. Chtělo by se tedy říct, že je rozdíl mezi tím, kdy se skrze umění s něčím pokoušíme vypořádat, a tím, kdy při snaze o umění něco používáme pouze jako atraktivní téma.
Pokud bychom však Jmenuji se Maryte hodnotili v kontextu současné literatury, je to titul, který za pozornost stojí, i když o současnosti nic nevypovídá. V ranku oněch románů čerpajících témata v historii 20. století jistě patří k těm zdařilejším, a z tohoto pohledu je jeho mezinárodní úspěch zasloužený. Styl Alvydase Šlepikase můžeme charakterizovat jako filmový, případně jako odtažitě poetický: litevský autor ho používá i k zakrývání, nicméně činí tak velmi umně a elegantně. A především se díky této strohosti zároveň dopředu zbavuje veškeré přebytečné „vody“, jež by text románu rozřeďovala, jako je upovídanost či zdlouhavé vysvětlování.
Dalším z prozrazujících atributů takovéhoto instrumentálního zpracování historické látky mladými literáty, kteří si téma pečlivě nastudovali, načež místo diplomky napsali román, totiž bývá, že říkají víc, než je v danou chvíli – a i z pohledu románu jako celku – třeba. Je tak moc těžké odolat a nepochlubit se, když už se to člověk tak hezky nabifloval! Jenže takové vyboulení textu se pamětnické generaci spisovatelů nemohlo přihodit, protože jejich způsob načerpávání poznatků vlastní zkušeností byl diametrálně jiný a hlavně přirozený.
Ovšem abychom opět byli úplně spravedliví, je nutno vzápětí dodat, že i zde existuje výjimka potvrzující pravidlo. Zatímco v Plechovém bubínku či Kočce a myši po něčem takovém není památky, v pozdní novele Jako rak (2002), pojednávající o katastrofě na lodi Wilhelm Gustloff, na jehož palubě prchali němečtí občané na konci války právě z Východního Pruska, už je to jinak. Jako by tu hrál roli fakt, že tato minulost pro Güntera Grasse nebyla prožitá ani živá, ale že se do ní též musel, navíc po takové době, vracet račí chůzí.
Kam? Domů do Říše
Netečný styl Alvydase Šlepikase se dobře hodí i k tomu, co je v románu Jmenuji se Maryte popisováno, protože povolit si nějaké city, to by se člověk v takové vypjaté situaci musel roztéct či zbláznit. Čteme o zoufalých rodinách, které kompletně bez zaváhání vstupují do vod Němenu, aby tak ukončily svůj bídný život. Čteme o strašných podmínkách, v nichž se ocitají němečtí obyvatelé. Čteme o strašných činech věčně opilých sovětských vojáků.
Je otřesné, co se tu děje s dětmi, a téměř to připomíná Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského. Matky se snaží některé z nich prodat na trhu statkářům, aby za ně dostaly jídlo a tak zachránily zbývající potomky. Ano, to je další zaznamenáníhodná věc – zatímco na ruské straně stojí výhradně vojáci, muži, na té německé stojí jen ženy a děti, neboť jejich manželé a otcové zemřeli nebo je zajali na frontě. Děti jsou tak nuceny postarat se samy o sebe, případně nejen o sebe. Odcházejí do Litvy na práci a za jídlem pro ostatní z rodiny. Jiné se bez rozloučení vytratí. Nebo jsou jejich příbuzní náhle odvlečeni ruskými vojáky k transportu do Německa. Domů do Říše, ozývá se ozvěna z hitlerovských časů.
Pro současného čtenáře jsou všechny tyto okolnosti naprosto nepředstavitelné. Především to, jak jsou děti nuceny ze dne na den předčasně dospět, když se musí snažit přežít. Člověk nakonec přemýšlí, zda je zrůdnější to, co se dělo dětem tehdy, nebo to, jak je s dětmi zacházeno dnes, kdy je naopak jako neschopné mátohy vozí rodiče autem do školy, ze školy, na kroužek, na trénink…
Je to proto, že blahobyt obecně přeje infantilnosti? Je to proto, že dnes většina lidí buduje nejdřív kariéru a až pak si pořizuje děti, a starší rodiče jsou zkrátka úzkostnější? Nebo jde především o důsledek skutečnosti, že současné děti jsou pro dospělé mnohdy jakýmsi zaplněním prázdného času teprve poté, co si všechny touhy mládí postupně ukojí? Na žádnou z těchto otázek asi neexistuje jednoznačná odpověď.
Bylo to v Evropě horší za druhé světové války, nebo v měsících bezprostředně následujících? O zdivočelém kontinentu, konkrétně o regionu takzvaných krvavých zemí, vypráví román litevského autora Alvydase Šlepikase s názvem Jmenuji se Maryte.
Je otřesné, co se tu děje s dětmi, připomíná to Kosińského Nabarvené ptáče. Matky se snaží některé z dětí prodat, aby za ně dostaly jídlo a tak zachránily zbývající potomky.
Stalinsko-hitlerovský svěrák
Alvydas Šlepikas se zabýval nejprve fenoménem Wolfskinder povšechně a následně využil i vzpomínky dvou žen, které pocházely z německých rodin, avšak poté prožily život v rodinách litevských. V románu sledujeme několik dětí najednou, a co se týče splétání jejich osudů do jednoho copu, počíná si litevský spisovatel noblesně, protože vše plyne rychle a bez jakéhokoli zadrhávání.
Později se v ději objevují i lesní bratři, partyzáni, kteří se po válce skrývali v litevských hvozdech a škodili sovětskému systému, a to poměrně zdatně a dlouho. Proti nim byly nasazeny ruské vyhlazovací oddíly… Historie tohoto území je vůbec složitá a bolavá. Litva patřila k zemím, o nichž se nejprve rozhodlo paktem Molotov–Ribbentrop, a stejně tak k zemím takzvaného krvavého pruhu. Na nich se právě poté, co byl zmíněný pakt porušen, vystřídal stalinistický teror s tím nacistickým, aby se opět vrátil prvně jmenovaný. A nelze opomenout ani to, že určití Litevci se s nacisty podíleli na vyvražďování tamního židovského obyvatelstva.
V tomto směru román Jmenuji se Maryte nenápadně, ale jasně ilustruje, že jde o území, kde měli navrch buďto Němci, nebo Rusové, a tak si Litevci vlastní cestu mohli vybrat jen málokdy. Poválečné měsíce jsou obdobím, kdy na tom Litevci byli jistě lépe než všemi opuštění a ponižovaní Němci ve Východním Prusku, ale už nad nimi zároveň znovu bystře bděli Stalinovi drábové.
Po většinu času panuje v románu Alvydase Šlepikase nejen smrtící hlad, nýbrž i ukrutný mráz. Jakmile ovšem přichází jaro, je jasné, že se příběh chýlí ke konci. Fakt, že to nejhorší je pryč, naznačuje finální obraz, kdy malé baletky koulí velikonoční vajíčka žlábkem. Pro německou holčičku Renatu je to konec utrpení a pro litevského autora zase závěr románu. Což je jeho další šikovný úhybný manévr: protože Renata sice „umírá“, ale Maryte má celý život před sebou. O něm se však už nic nedozvíme. Možná i proto, že nebyl obdobně drastický, a tedy atraktivní.