Mistr, jenž stále pochyboval
Řekli o něm
„Jiřinko náš milovaný, nejstatečnější ze všech statečných. Včera večer doma v našich náručích tvoje tělo opustilo náš pozemský svět. Bylo nám velkou ctí, že jsme tě mohly doprovodit na tvojí poslední cestě. Tvoje láska ke mně a našim holkám byla láskou, která si neklade podmínek,“napsala na Facebook manželka Jiřího Menzela Olga Menzelová také jménem dcer Anny a Evy. „Děkuju i za ty těžké poslední 3 roky. Stále jsi mi pomáhal. Svou statečností, chutí, neobyčejnou vůlí do života a humorem. Přeju ti hezkej obláček, jaks ty sám říkával... Smrtí nic nekončí a věřím, že se setkáme, ať už v jakékoliv podobě. Protože není možné, aby to tak nebylo. Hladím tě a milujeme tě z celého srdce navěky.“
Většinu života se řídil radou, kterou mu vštěpovali rodiče: být nenápadný. Dávat pozor, aby se někoho nedotkl, někoho neurazil, někomu neublížil, někoho nezarmoutil. Řídil se tím, dokud kapka nepřetekla a pokud „urazit“někoho nebylo v zájmu pravdy nutné. Pak řekl, co si myslí, a nehleděl na následky. Kolegové, herci, přátelé si však Jirku budou pamatovat jako člověka mírného, slušného, nevtíravého, který se nedral do popředí, a už vůbec ne přes hřbety někoho jiného. Držel se svých zásad: natáčel filmy a režíroval hry s přáním, aby divák odcházel z kina či divadla potěšen a aby se chtěl vracet. Ctil Martina Friče a souzněl s Cimrmany a Semaforem.
Zlu se smát
„... Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se zlu dokážeme smát. V tom smíchu nehledejme cynismus, ale usmíření,“napsal v explikaci k filmu Ostře sledované vlaky, své slavné celovečerní prvotině z roku 1966 oceněné hned Oscarem za neanglicky mluvící film. K tomuto krédu se hlásil i po letech: „Mám dojem, že jsem ten kousek papíru mohl přiložit jako explikaci ke každému svému filmu. Mám dost jiných chyb, ale myslím, že v tomhle jsem si byl vždycky věrný,“napsal ve svých knižních vzpomínkách Rozmarná léta v roce 2003.
Miloval divadlo a herce a i po úspěchy vrchovatě naplněné filmové kariéře připouštěl, že jej divadlo vždycky přitahovalo víc než film. Zamlada znal repertoár všech pražských scén, kupoval si a četl divadelní hry, herecké memoáry i gramofonové nahrávky s monology a slavnými scénami. Představoval si, že jednou bude řídit vlastní divadlo, sestavoval repertoár i herecký ansámbl. S divadlem ostatně jako režisér začínal, přestože jej na divadelní fakultu nevzali, zatímco na filmovou se dostal napoprvé. Historky o přijímačkách, profesorech a plejádě později proslulých kolegů z ročníku patří k nejzajímavějším pasážím v jeho živých pamětech. Byť v nich popisuje dost podrobně svůj života běh od narození až do roku1988, nelze si nevšimnout, že více než o svých úspěších oscarový režisér píše o lidech, jež potkal, jichž si vážil, od nichž se učil a které měl rád. Jsou to jména úctyhodná a budiž řečeno, že i oni s Menzelem pracovali rádi a rádi se k němu jako k příteli vždy hlásili.
Úspěch svých prvních režií v Činoherním klubu, oscarových Ostře sledovaných vlaků v Americe i doma a příznivý ohlas dalších svých filmů – vančurovského Rozmarného léta a povídky ze Škvoreckého předlohy ve Zločinu v šantánu, které následovaly rychle po sobě, prožíval v uvolněných šedesátých letech, kdy se prosadila nová československá filmová vlna a kdy kultura i u nás vzkvétala.
Měl štěstí a šel mu naproti Ačkoliv jej ve světě jako režiséra vysoce oceňovali, on sám vždycky tvrdil, že se k dobrým námětům a úspěchům vlastně dostal jen shodou šťastných náhod, A roli režiséra nepřeceňoval. Podstata režie podle něj je v nalezení osobnosti, kterou pro film použije: „Jsem něco jako klenotník, který vybírá diamanty a osadí je do šperku,“říkal. „Když si v Postřižinách hraje pan Hrušínský s Magdou Vášáryovou, tak já jsem jen tím, kdo je dal dohromady, ano, je u toho kameraman Šofr, který ví, jak to nasvítit a tak dále, ale hlavní vklad, kromě Hrabalova, který to napsal, je Rudolf Hrušínský, jeho osobnost, kterou si pěstuje celý život, a Magda. Měl jsem štěstí na tyhle lidi, na Jánose Bána, na Magdu, na Pepíka Abrháma, na pana Hrušínského,“neopomněl nikdy zdůraznit přínos „svých“herců, kteří spolu s ním stvořili úspěch takových filmů, jakými jsou Rozmarné léto, Postřižiny, Vesničko má středisková nebo třeba Konec starých časů...
Plachý komediant
Ale i on sám se do divadelních a filmových análů zapsal rovněž jako herec se smyslem pro komedii, grotesku a nadsázku. Samozřejmě i tento fakt komentoval se skromností, která nebyla hraná: „Vědom si své fyzické nepřitažlivosti, špatné mluvy i stydlivosti jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl někdy fušovat do herectví. Herce jsem obdivoval a věděl jsem, že člověk musí mít k hraní dost sebedůvěry, aby snesl pohledy cizích lidí. Ve své plachosti bych to těžko snášel. A taky se na to necítím. Mám na herce větší nároky. Herec má ovládat řeč a svoje tělo, jako klavírista má ovládat své prsty.“
Přestože na DAMU pohořel, jak vzpomínal, právě na herecké etudě, nakonec hrál často a rád, i když zpočátku jen jako záskok. První roli mu dala kolegyně z ročníku Věra Chytilová ve svém absolventském filmu, zakrátko se pak zaskvěl, v duchu svého naturelu, v roli nesmělého advokáta v Kadárově skvělém snímku Obžalovaný. A pak už jej obsazovali režiséři čím dál častěji, v divadle i ve filmu, doma i v zahraničí. Hříčkou osudu byla jeho poslední velká role ve filmu Tlumočník i posledním profesním úkolem těsně předtím, než jej skolila nečekaná a posléze smrtelná choroba.
Ta zpráva přišla před půlnocí. Ne z čistého nebe, vždyť jeho zákeřná nemoc a její následky trvaly už skoro tři roky. Přesto je nečekaná. Jiří Menzel stále srdnatě bojoval. Chtěl žít. Zpráva o jeho smrti však je od minulého víkendu realitou. Jeho filmy však zůstávají a budou těšit ještě mnoho diváků.
Věrný přítel
O životě, který trval osmdesát dva let a jenž byl naplněn tvůrčím úsilím, uměním, úspěchy i prohrami, věčnými pochybnostmi a hledáním, co mohl udělat líp, by se jistě dalo napsat mnoho stránek, popisovat jej z mnoha různých úhlů, posuzovat a vážit podle různých měřítek. Štěstím pro nás, kdo Jiřího Menzela poznali blíže, je, že můžeme potvrdit, jak neokázalý, vzdělaný, humor milující a se všemi lidskými chybami úctyhodný muž to byl. Jak byl vždy připraven pomoci, ochoten projevit názor nebo účast, odpovědět na otázky, zasadit se o správnou věc. Jak věrný byl přítel. A úlevou je, že si jeho umění režijní i herecké a jeho nevšední osobnost můžeme kdykoli znovu přiblížit.