Nedělat nic se mi nepovedlo
Řekli o něm
LN V osmašedesátém Francie žila revolučním nadšením a Československo sovětskou invazí. A na canneském festivalu byly v soutěži české filmy, mezi nimi i vaše Rozmarné léto.
Ještě teď, po čtyřiceti letech, mě to šokuje: v osmašedesátém roce byly v hlavní soutěži festivalu v Cannes tři československé filmy: Formanův Hoří, má panenko, Němcův O slavnosti a hostech a Rozmarné léto. V Cannes bývají v soutěži, jak známo, většinou tak dva tři americké, dva francouzské a někdy třeba dva filmy italské – a z východních zemí skoro žádné, ty se spíš dostanou do Berlína. Tehdy ale byla československá kinematografie v takové síle, že vyhrávala všechny festivaly od Mannheimu po Toronto. Ten canneský festival byl v tomto mimořádný, a od té doby, pokud jde o naši účast, vlastně nic – je to smutné, a není to jenom vina naše.
LN Čím to podle vás je?
Řekl bych, že světová kinematografie se někdy v sedmdesátých letech vydala směrem jakési dehumanizace. Filmy Formanovy, Schormovy, Chytilové pořád ještě měly nějaké lidské jádro. A teď světovou kinematografii ovládají příběhy umělé. A„přitažlivé“jsou spíš násilím než čím jiným. Ty filmy jsou tímhle překořeněné.
LN Jak to bylo tedy v Cannes v osmašedesátém?
Já zrovna točil na Barrandově Zločin v šantánu. Měl jsem jet jenom na poslední dva dny festivalu, protože Rozmarné léto měli promítat až ke konci soutěže. Byli tam ale Miloš Forman a Honza Němec a také celá francouzská nová vlna. A místní intelektuálové se rozhodli, že ten festival zlikvidují. To se Francouzům občas stane, že je popadne hysterie, zapalují auta a staví barikády. Intelektuálové stávkovali, jedna herečka se pověsila na oponu, aby se nemohlo promítat, a Godard prohlásil, že by se jeho filmy neměly promítat v kinech, ale v továrních halách, chytila je všechny tahle komunistická idea.
LN Od premiéry filmu Obsluhoval jsem anglického krále jste s ním byl snad čtyřicetkrát v zahraničí...
Je pravda, že jsem teď byl hodně na cestách. Ano, většinou s Králem, ale leckde také uspořádali přehlídku mých filmů. Já jsem totiž slavnej, víte? Například v Maďarsku mě poznávají lidi na ulici.
LN Nemusel byste teď možná už do konce života pracovat, jen si třídit zážitky a vzpomínky, dělat moudrého... To vás neláká?
Nezastírám, že bych byl už od maturity nejradši nedělal nic. To se mi tedy nepovedlo. A je pravda, že existenční důvody pro to, že bych musel pracovat, tu už dnes nejsou. Docela dost vydělává i má žena. Někdy mě ale přece jen mrzí, že těch filmů nemám tak moc, vidím to na všech těch přehlídkách, kam mě zvou.
LN Vybíral jste si náměty s rozvahou.
No, já jsem taková zdráhavá nevěsta. Do každého z filmů, které jsem v životě natáčel, jsem vždycky vstupoval s rozpaky. A většinou mi ty látky byly spíš vnuceny, než že bych si je vybral. Ale když už jsem některou nabídku vzal, šel jsem do toho vždycky plným srdcem.
LN Natočil byste něco jinak?
Třeba Žebráckou operu – tu bych rád udělal znova a myslím, že už bych i věděl jak – ale filmů podle ní je už nejmíň osm.
Rozhovor z května 2008 vznikl po vstupu filmu Obsluhoval jsem anglického krále do světové distribuce a krátce před cestou Jiřího Menzela na festival do Valencie, kde se připomínaly události bouřlivého roku 1968.
LN Myslím, že málokdo dnes už ví, že oblíbenou knížku mnoha generací dětí Míša Kulička napsal váš otec. Po mnoha letech nedávno znovu vyšla.
Ano vydala ji jedna z dcer Jiřího Trnky, která si zřídila nakladatelství. Tatínek byl – na rozdíl od maminky švadleny – náročný intelektuál. Redaktor v melantrišském A-Z, překladatel. Němci ho zavřeli, ale naštěstí ne nadlouho. Když se Melantrich za protektorátu rozhodl, že bude vydávat české knížky pro děti, psal je Hrubín, Vančura, Olbracht a mimo jiné i tatínek. Vlastně na počátku byla loutková hra: když Skupův žák Jiří Trnka měl před válkou svoje loutkové divadlo, tatínek mu napsal hru o Míšovi Kuličkovi. Potom z toho byla knížka a tři další pokračování, s ilustracemi Jiřího Trnky. František Fröhlich mi později vyprávěl, že si tuhle knížku vzal s sebou do Terezína. Za protektorátu ale nemohla vyjít pod otcovým jménem, takže můžete najít vydání, kde je jako autor uveden jistý Jan Vik. Otec ale také hodně překládal Flauberta, Dostojevského, německé autory...
LN Měl jste tedy doma silné zázemí. Proto asi tíhnete nejvíc k literárním látkám?
Stále opakuji, že jsem měl velké štěstí: vyrůstal jsem v době, kdy nebyla televize, takže jsem dětství a mládí pročetl a měl pak výhodu, že jsem tu literaturu dost znal.
„Máří z Postřižin by to vzala s humorem, protože brala život tak, jak šel,“komentovala úmrtí Jiřího Menzela herečka Magda Vášáryová. Na Menzela prý bude vzpomínat jako na geniálního a velice náročného režiséra i jako na člověka, který si nepřestal hrát, i když byl dospělý a velký. „Pořád si hrál jako malý kluk. To bylo na něm sympatické,“uvedla.