Co od radnic nemůžeme chtít
Samotný trh s byty u nás ani nikde jinde problémy s bydlením nevyřeší
VLidových novinách nedávno vyšel článek Státu musí pomoci s trhem s byty i radnice (LN 28. 8.), jehož autorem je Karel Rais, poslanec za ANO. Radnice bezpochyby musí pomoci státu ve věcech bydlení anebo opačně, stát musí pomoci radnicím, aby mohly řešit problémy s bydlením svých občanů, ale že by zrovna radnice musely pomáhat trhu s bydlením, to si rozhodně nemyslím. Právě naopak: stát musí pomoci radnicím, aby mohly řešit problémy s bydlením těm, kteří se této specifické části trhu účastnit nemohou.
Odhlédněme v této chvíli od základní otázky, totiž zda je trh vůbec schopen v problematice bydlení jakkoliv rozumně zasáhnout, když základem trhu je vztah nabídky a poptávky, tedy zásady, že pokud se zvedá cena, klesá nabídka, takže mezi nimi musí dojít k jakési rovnováze, což u bytů neplatí a platit nemůže. Potřeba bytu se v našich klimatických podmínkách řídí nikoliv cenou, ale potřebou, ba spíše nutností bydlet, takže vysoká cena nesnižuje pouze poptávku, ale jedině a pouze dostupnost.
Problém, jehož se chci dotknout, spočívá v tom, že zatím téměř vše, co se v bydlení dělá, se týká podpory vlastnického bydlení, tedy trhu. A autor článku to také pochvalně zmiňuje: zrušení daně z nabytí nemovitostí, odpočet úroků z hypoték a další. Ne že by to k „rozhýbání trhu“s bydlením postačovalo. Pokud si mladí lidé, jak nedávno jinde napsal Štefan Švec, „na byt v Praze či Brně vydělají jen kombinací prostituce a jackpotu Sportky“, nezdá se, že by dosud realizované finanční hrátky nějak zásadně příznivě působily.
Problém nejen chudých
Tím spíše to však platí, pokud se budeme zajímat o situaci lidí, kteří se „trhu s bydlením“z řady důvodů účastnit nemohou, a přesto o jejich potřebě bydlet (když nechceme říct přímo právu na bydlení) nelze rozumně pochybovat. A když tito občané klepou symbolicky nikoliv na dveře státu, ale radnic, nemyslím si, že by to měly být tyto radnice, které budou pomáhat realizovat systém „kup si byt, když na to máš“.
Řešení celého problému je ještě komplikováno tím, že se vůbec nejedná jen o problematiku „chudých lidí“, tedy o sociální problém, který bychom řešili nějakou verzí zákona o nějakém sociálním bydlení, ať už si pod tím nejen občané, ale i zákonodárci představují cokoliv. Jde o celospolečenský problém, v jehož rámci budeme muset vyřešit řadu problémů. Radnice potřebují nejen právní, ale i společensky přijatelnou situaci, aby se nemusely řídit tržními principy, často skrytými pod požadavkem postupu „s péčí řádného hospodáře“. Aby mohly stanovit nájemné podle místních podmínek, aby nevznikaly propastné rozdíly mezi nájmy v bytech obecních a bytech soukromých pronajímatelů.
Zdaleka si v řadě věcí nevíme rady. Jak můžeme na radnicích požadovat „dlouhodobé koncepce“, jak od nich požaduje i autor článku, když zákon o evidenci obyvatel nic takového neumožňuje. Zdaleka nemáme jasno o nutné vybavenosti bytů, tedy o kvalitě bydlení. Postačí „kontejnerové byty“? Jak by měly vypadat „levné byty pro mladé“, které autor článku požaduje? Levnost jen v nájmu nebo i ve vybavení? Jaké podmínky si pro uzavření nájemní smlouvy může stanovit například obec, která hodlá dát do nájmu rekonstruovaný byt v historickém centru třeba s kazetovými stropy tak, aby byt nebyl za krátký čas vybydlen a současně aby obec nebyla obviněna z diskriminace?
A zákony příliš nepomáhají. Obsahují termíny, s nimiž si soudy nevědí příliš rady, jako je „nájemné v místě obvyklé“, nebo „počet osob, který je přiměřený velikosti bytu“. A tak jde o mrtvá, nepoužívaná ustanovení.
Samotný trh s byty u nás ani nikde jinde problémy s bydlením nevyřeší. Ponechme trhu sedm až deset procent luxusních bytů, zde se tržní principy opravdu uplatní, ale ty masové potřebě bydlení opravdu nepomohou. Situace v evropských zemích není o nic lepší a zdejší vlády jsou nuceny uchylovat se k postupům, které s trhem nic společného nemají: regulace nebo zmrazení nájmů, zdanění prázdných bytů apod. Asi se budeme muset, a to nejen u nás a nejen v Evropě, připravit na jiná, zásadní řešení.
Radnice potřebují nejen právní, ale i společensky přijatelnou situaci, aby se nemusely řídit tržními principy, často skrytými pod požadavkem postupu „s péčí řádného hospodáře“