Jak (ne)porazit Čínu
Čína je spící obr. Nechte ji spát. Až se probudí, zatřese světem. Prohlásil prý Napoleon Bonaparte. Čína se zřejmě už probudila a světem třese natolik, že její největší konkurenti vymýšlejí nejrůznější způsoby, jak zabránit tomu, aby se stala první ekonomikou světa. Kromě těch ekonomických používají též různé metody mezinárodního práva, na něž ovšem Čína vždy zná svoji historickou odpověď.
Metoda první: zalíbit se Číně. Diplomatické úsilí zejména menších států o přátelské vztahy s Čínou, třeba ve snaze vylepšit si pasivní obchodní bilanci, chápe Čína jinak, než si myslíme. Tradiční čínské mezinárodní právo bylo postaveno na teorii Číny jako říše středu celého světa, jejímuž císaři musejí všechny okolní, hlavně malé státy skládat hold. „Císař vše ozařuje svým jasem jako Slunce a Měsíc, jeho moc je všude, kde padá jíní a rosa. Není země, jež by nezasílala císaři poselství, v nichž sama sebe nazývá vazalem. Jak by se mohla protivit autoritě Nebeského trůnu taková malinká země?“vzkázal roku 1340 čínský vyslanec panovníkovi Bruneje.
Metoda druhá: rovný s rovnými. Poprvé výrazně ztroskotala kolem roku 1580, kdy se jako rovný s rovným rozhodl po spojení španělské a portugalské koruny jednat Filip II. přímo s čínským císařem. Jako král evropské mocnosti s „králem Číny“(Rey de la China). Španělé nedocenili význam čínského tributárního systému a odmítali se přizpůsobit čínským diplomatickým zvyklostem. Sinocentrické vidění světa nepřipouštělo španělskou vizi jednání s Čínou jako rovný s rovným na zásadách rovnocenného přátelství (amistad). Španělé zcela ignorovali význam jazyka. V očích Číňanů tak postrádali kulturu (wen) jako nezbytný předpoklad pro všechny, kdo hodlají hledat ochranu Syna nebes, případně obchodovat v Číně.
Metoda třetí: dobýt a ponížit. Byla úspěšně použita jen jednou, v dobách opiových válek v předminulém století. Díky vojenské převaze Velké Británie a dalších západních velmocí se na sto let podařilo ovládnout v Číně ta nejlukrativnější území a podřídit ji jako nerovnoprávnou západnímu mezinárodnímu právu. Ovšem nikoliv celou. Celou Čínu si nepodrobili ani Japonci, ani Stalin.
Metoda čtvrtá: zaujmout Číňany svými dovednostmi a technickými novinkami ve spojení se znalostí čínského jazyka a čínské kultury. Nepochybně historicky nejúspěšnějšími byli jezuité, kteří v 17. a 18. století pěstovali u císařského dvora v Pekingu astronomii nebo matematiku. Za zdmi Zakázaného města se dokonce pohyboval i parovůz, sestrojený jedním z nich. Číňané nějaký čas tolerovali i postup katolizace. Nakonec kvůli řevnivosti v katolické církvi zakázal jezuitské mise v roce 1724 čínský císař a o padesát let později spolu s celým řádem i papež. Také v posledních třiceti letech za cenu získat západní technické novinky a dovednosti Číňané bránili šíření západních idejí až přímo úměrně vývoji, kdy se stávali lepšími než jejich učitelé.
Lze tedy vůbec Čínu porazit? Odpověď by mohlo dát fundované studium dějin čínské diplomacie. Vazalská podlézavost ani silácká prohlášení na Čínu neplatí. Nanejvýš tam vzbudí útrpný úsměšek.