K čemu všemu může dojít
Slýchávám takových vět víc, ale tuhle, z rádia, jsem si zapsala: „V případě stadionu došlo k vysoké kvalitě architektonického návrhu.“Vlastně mám v poznámkách ještě pár takových: Například že „v posledních letech došlo k menšímu množství hraničních přechodů“. Snažím se pochopit, co člověka přiměje, aby se vyjadřoval tak krkolomným způsobem. A myslím, že to mám: mikrofon. Nejspíš lidi hypnotizuje jako had králíka, kterého se chystá spolknout. Chcete říct, že přibývá zločinnosti, ale když vám dají před pusu mikrofon, řeknete: „došlo ke stoupajícímu nápadu zabití z hlediska vražd“. (To jsem si taky nevymyslela.)
Podobnou schopnost jako mikrofon má zřejmě i úřad. Když pracujete na ministerstvu, u soudu nebo na ředitelství policie, máte nejspíš pocit, že se nemůžete vyjadřovat normálně, protože by si někdo mohl myslet, že postrádáte kompetenci. Svým způsobem mě to fascinuje. Jestlipak bych něco takového taky dokázala? ptám se občas. Nakonec, proč to jednou nezkusit?
Takže: Včera u mne došlo k nápadu, jak by to vypadalo, kdyby se Poslední slovo, které právě čtete, formulovalo podobným způsobem. Stejně jsem původně chtěla psát o něčem jiném než o vyjadřování, konkrétně o sdílených koloběžkách a jízdních kolech zaparkovaných na chodníku.
V mém případě zpravidla nedochází k závažnějším kolizím z hlediska těchto vozítek, a to z důvodu celkem uspokojivého vidění umožňujícího obcházení takto přehrazených míst. V minulém týdnu však došlo během cesty k tramvajové zastávce z mé strany ke zjištění, že výše zmíněná vozítka v počtu tří kusů (dvou koloběžek a jednoho sdíleného bicyklu) tvoří překážky na úzkém chodníku v Harrantově ulici na Malé Straně. Tato je přitom využívána studenty střední školy pro zrakově handicapované, nacházející se v bezprostřední blízkosti, kdy někteří nevidí vůbec a jsou nuceni používat bílou hůl. Z tohoto důvodu jsem zatelefonovala na číslo městské policie za účelem upozornění a odstranění nevhodných překážek z cesty nevidomým. Operační důstojník projevil v oznamované věci vstřícnost a žádal čísla popisná budov, před jejichž vchody se vozítka nacházejí, kdy jsem mu je nemohla dát, neboť jsem již seděla v tramvaji. Poukázala jsem však na skutečnost, že Harrantova ulice je krátká a vlastně bez vchodů, přičemž nevede až ke škole, k níž je třeba ujít ještě asi padesát dalších metrů doleva. Operační důstojník sdělil, že se na věc podívají. A skutečně došlo k přesnému splnění, neboť při zpáteční cestě bylo z mé strany konstatováno, že nahlášená ulice je z hlediska koloběžek a jízdních kol zcela bez překážek, kdy se tyto nenacházejí na adrese Harrantova, ale čtvrt kroku za rohem. (Ano, tam, kde se chodník zatáčí ke škole a kde jsem vehikly nečekala, takže jsem o ně zakopla, ačkoliv ani nepatřím mezi zrakově handicapované.)
RADKA KVAČKOVÁ