Muž potřebuje omaminkování
„Pořád cítím, že tady mám ještě poslání. Stále mám dost sil a mám pocit, že bych měla pomoci v současné krizi, v níž se svět nachází,“líčila v LN vloni na jaře dětská psycholožka Jiřina Prekopová. V pondělí 7. září zemřela. Redakce při této příležitosti rozhovor znovu připomíná.
LN Co podle vás lidské společenství trápí nejvíce?
Naše doba je záludná v tom, jak žijeme v iluzi. Zdá se, že je možné odstranit všechny nepříjemnosti života: proti bolestem máme prášky, proti škodám pojištění, proti stáří hormonální injekce. Technika umožnila, že zima už není tak krutá, že můžeme celý rok jíst čerstvé ovoce a z noci udělat den. Nemusíme se dělit, pomáhat si. Dnešní člověk má všechno, co sám potřebuje: své digitální přístroje, svoje auto, svůj byt, svoje deprese. Takzvaní singles přibývají. Jsme taková autistická společnost. Avšak instinkty vyhasínají: mateřský pud pro plození nového života, mužský pud pro ochranu rodiny, pud rozmnožovací. Láska vadne. Rodiny se rozpadají. Omámeni tím vším, co můžeme mít, jsme si nevšimli, o co jsme přišli.
LN Proč instinkty vyhasínají?
Jsou různé příčiny. Ženy chtějí emancipaci, rovnoprávnost. I technicky. Žena dnes může sama s dětmi přežít. Máme zákony – třeba že muž platí alimenty a tak dále, takže dnešní ženy už nepotřebují muže. Manželství se začíná rozpadat po prvním dítěti. Do té doby se milují, ale jakmile žena porodí první dítě, ten pud, instinkt, se přenese na dítě a muž ztrácí hodnotu.
LN Kvůli tomu, že matka věnuje veškerou pozornost dítěti?
Tím, že žena dítě nese devět měsíců v nitru, cítí jeho tlukot srdce, jak se pohybuje – už to je samo o sobě zázrak! A porodí s vlastní silou i silou dítěte. Kojí ho, stará se o něj, její sebehodnota se vystupňuje. Zatímco ten muž obdivuje ženu, rovnováha kolísá ve prospěch ženy a muž vděčně slouží ženě i dítěti. Žena by se měla vcítit do muže a podpořit jeho sebevědomí. Třeba vyjádřit vděk, že se o ně stará. Je dobře, když muž dítě chová a žena jej obdivuje jako úžasného otce. Rovnováha se vyváží. Ale když je kupříkladu čerstvá maminka nervózní, řekne muži, který dítě přebaluje: „Běž, udělám to sama, lépe.“Otec se pak cítí odstrčený a méněcenný. Proto tvrdím, že se svazky rozpadají po prvním dítěti.
LN Můžete to ještě víc přiblížit?
Konflikty, které mezi sebou muž a žena mají při prvním dítěti, zůstávají nevyřešeny a problémy se pak kumulují. Až se zhustí natolik, že explodují. Odjakživa byl ve všech domorodých rasách nejdůležitější zákon, že muž a žena by měli případný konflikt vyřešit ještě před západem slunce. Aby se ten hněv proměnil do lásky, než půjdou spát. To je prastarý zákon. Mladí se však dnes neusmiřují, nikdo je to nenaučil.
LN Vytrácí se obecně komunikace v rodinách? Hledání kompromisů?
Je to průšvih, který souvisí právě s vyhasínáním instinktů. Vidím to i třeba v Jižní Americe. Ještě pořád nosí děti v loktuši, ale už tam dorazila móda chodit s kočárkem. Obracejí děti zády k sobě, aby batole vidělo svět. Ale dítě potřebuje interakci, komunikaci. S maminkou, s tatínkem, babičkou. Ženy opravdu ztrácejí svůj přirozený instinkt. Nejen citová, ale komunikace celkově je velmi důležitá. Tam se rodí důvěra, radost. Dítě potřebuje jistotu a hledá ji u rodičů. A když jsou nejistí, musejí se spolehnout na obrazovku. Ta ho pak těší nejvíce. Jistota v technice je náhražkou za lásku.
LN Příliš jsme si zvykli na blahobyt?
Vezměme si Babylon, Egypt, starověké Řecko. Technika a touha vládnout způsobily rozpad. Lidskost už neměla prostor. Přeceňovali blahobyt a bohatství. Pod převahou materialismu hyne láska. Člověk totiž potřebuje člověka, aby byl lidský. Cenu má dnes to, co přináší zisk. Jsme tak pohodlní, že ztrácíme bdělost a vůbec nevnímáme, že tou nejvyšší hodnotou je láska. Technika je úžasná pomoc, ale pořadí musí určovat láska. Dějiny se opakují. Stále se však považuji za člověka, který má dost sil a může přispět v krizi, v níž se svět nachází. Krizi ekologické i citové. V celé civilizaci se rozpadají rodiny. Příčinou je technika.
LN Svůj život jste jako psycholožka a terapeutka zasvětila pěstování lásky v rodinách. Máte ji stále ve svém životě?
Ano, stále. Stále mám touhu zamilovat se a cítím se na sedmdesát. Cítím se jako v náruči boží. V úterý přišli sem do rezidence pro seniory RoSa (Prekopová zde strávila závěr svého života – pozn. red.) navštívit jednu paní její příbuzní. Poznali mě. Ptám se jich: „Kdo jste? Já vás neznám.“A oni mi řekli,
že jsem je před dvaceti lety usmířila. Pak už jsem si je v paměti zařadila. Dál jsou manželé. Ohromné!
LN Vzpomínáte, co jste jim tehdy poradila?
Ukázala jsem jim, jak mají pěstovat lásku, aby kvetla. Že, jak jsem již řekla, konflikt se musí zpracovat, než zapadne slunce. Moje poselství je, abychom se tady měli rádi, abychom měli v rezidenci soudržnost. Je to naše poslední štace.
LN V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste až v babičkovském věku pochopila, jak žít s mužem v rovnocenném vztahu...
Konečně jsem pochopila roli ženy. Ženskost, instinkty. Žena má úplně jinou sílu. Ale důraznou. Muž potřebuje něžnost, pohlazení. Omaminkování, jak já říkám. Pak teprve může rozvinout svou mužnost. Moudrost ženy spočívá v něžnosti. Ať jsou ženy ženské, ať jsou k mužům něžné! To není strategie, to je moudrost srdce. Prostě ženství by se mělo oslavovat v tom smyslu, abychom neztratily ženskost.
LN Říkala jste, že s vaším mužem Valentinem jste poprvé pochopila sílu metody pevného objetí. Jaký jste spolu měli vztah?
Tehdy jsem pochopila, že mě má rád takovou, jaká jsem. I s mým hněvem. Když jsem poznala Valentina, byl to opravdový chlap, to mi chybělo. Patnáct let ho drželi v Jáchymově jako politického vězně. Miloval mě jako ženu. Dal mi poznat, že jsem žena a že mě tak vidí, slyší, obdivuje. A on byl mužský. Muže, s nimiž jsem byla před ním, jsem měla potřebu spíše chránit.
LN Celý život jste se věnovala dětem a rodinám. Sama však děti nemáte...
Valentin pracoval v uranovém dole. Byl radioaktivně ozářený a nechtěl dítě, aby nebylo postižené.
LN Kdybyste měla možnost dát radu svému dvacetiletému já, co byste mu řekla?
Aby se naučilo milovat matku i otce. Teprve potom je člověk dospělý. To platí i pro dvacetiletého mužského. Dokud má člověk v sobě nějaké hněvy či potřebu něco dohánět, je stále dítě. Když jsem dítě, myslím a posuzuji jako dítě. Ale jsem-li dospělý, tak soudím a chápu jako dospělý. A mám úctu k matce i otci. Chápu, že udělali nějaké chyby, a mám toleranci. Až dospělý člověk se může ženit a vdávat. Jinak přibývá maminkáčů, z nichž jsou pak singles.