Příznivci divadla jsou militantní
Olivier Py (*1965)
Jedním z mála zahraničních hostů plzeňského festivalu Divadlo, který se právě koná, bude inscenace Triumf lásky, která slavila úspěchy na loňském ročníku festivalu v Avignonu. Jejím režisérem je Olivier Py, který také stojí v čele této nejstarší evropské přehlídky. I po sedmi letech ředitelování říká, že je to v mnoha ohledech zázrak a splněný sen. Přes všechno, co dnes divadlo omezuje, o něj strach nemá. Věří, že diváci za něj budou bojovat.
LN Už tři čtvrtě roku se potýkáme s pandemií koronaviru. Jak žijete v této době, obáváte se o divadlo a kulturu vůbec?
Avignonský festival jsme letos zrušili, což bylo velmi bolestné rozhodnutí, protože roční práce padla pod stůl. Je to složitá doba pro divadla a herce, zneklidňuje nás to a není úplně jasné, zda půjde všechno vrátit do starých kolejí. Kultura ovšem žije v mnoha formách a některé z pandemie i profitují, leccos se mohlo přesunout na internet.
LN Je pravda, že ve Francii některá divadla teď s novou sezonu vůbec neotevřela a zahájí až po novém roce?
Ano i ne. Mnoho divadel se znovu otevřelo a co nejvíc přizpůsobilo své prostory požadavkům na bezpečnost diváků. Ovšem po jarní krizi, kdy diváci do divadla nesměli, přišla logicky krize finanční. A vůbec není jisté, jak se diváci do divadla a také do kin budou vracet. A jestli se vůbec vrátí.
LN V jednom rozhovoru jste řekl, že tato doba je tragická stejně jako vzrušující. Čím je pro vás vzrušující?
Nastala velká změna. Stalo se něco, co se nikdy předtím neodehrálo. Celý svět přijal příkazy shora a podřídil se jim. To se nikdy v historii nestalo a pochybuji, že se to dá zopakovat. Přišlo jakési usebrání a přineslo jiné myšlení. Půlka lidstva se zastavila anebo musela začít pracovat a uvažovat jinak. S překvapením pak objevila jiný vztah k času. Lidé se přestali honit a stíhat to, co často ani stihnout nejde. To je také úplně nová situace.
LN Poslední dva ročníky avignonského festivalu se nesly v duchu politického divadla. Jak je pro vás tato profilace důležitá?
V divadle je bezpodmínečně nutné umělecké ztvárnění, je-li silné, unese i politickou výpověď. Výlučně politický program se může zhoupnout do obyčejné agitky, která může být i velmi mizerná. Ovšem absence politického názoru také může zavést na scestí. Vždy je třeba najít rovnováhu mezi poezií a politikou, tím spíš, že drtivá část Evropy už není rozdělená a chodit do divadla nesupluje odpor proti totalitním režimům.
LN Letošní ročník Avignonu měl mít téma Eros a Thanatos čili měl odrážet propojení vášně, života a smrti. To se dnes jeví skoro jako jasnovidectví. Jak vás to napadlo?
Možná jsme si s tím neměli zahrávat, přineslo nám to zřejmě smůlu. Smrt mě ale zajímá odjakživa, je to také výsostně politické téma a a chtěl jsem se dozvědět, jak dnes umělci o smrti přemýšlejí, jak doba proměňuje jejich pohled. Ale jen o smrti jsem festival nechtěl, to by bylo deprimující a také pod eros se toho dá vměstnat hodně od #Me Too až po teroristy.
LN Vy sám jste měl připravený autorský projekt – variaci na Shakespearova Hamleta s názvem Hamlet a l’impératif ! Co s inscenací bude?
Uvedeme ji příští rok, byla to pro mě náročná záležitost. Text vznikal dlouho, je to taková suma filozofických úvah, inspirovaných nejenom Shakespearem, ale i různými filozofy. Věnoval jsem tomu hodně sil a nerad bych, aby celý projekt přišel vniveč. Ale bude to trochu jiné i vzhledem k tomu, co nás potkalo.
LN V Plzni uvidíme vaši úspěšnou inscenaci z loňského
Avignonu Triumf lásky podle pohádek bratří Grimmů. Ty, jak známo, jsou poměrně kruté. Co vás na nich přitahuje a inspiruje?
Jsou kruté, ale nejsou chmurné a beznadějné. A také jde o krátké a jednoduché texty, kterými jsem se inspiroval velmi volně, v podstatě jsem napsal vlastní
Vystudoval divadlo na Pařížské konzervatoři, zároveň studoval teologii. Roku 1995 se zapsal do dějin Avignonského festivalu dramatickým cyklem Služebnice (v autorově režii), který trval dvacet čtyři hodin. Od roku 1997 řídil Centre dramatique national d’Orléans, roku 2007 odtud odešel do proslulého pařížského Odéonu. Ředitelem Avignonského festivalu je od roku 2013. Věnuje se činohře i opeře, je básníkem, prozaikem, hercem, zpěvákem i kabaretiérem. Jako režisér působil vedle předních francouzských scén také v zahraničí, například v berlínské Volksbühne či v operních domech v Ženevě, Vídni či Edinburghu.
Olivier Py stojí v čele Avignonského festivalu sedm let.
LN To je dobrý výhled do budoucnosti, tak snad divadlo tuhle nepěknou dobu přežije.
Osobně mám větší obavu o kina než o divadla. Na film se lze v klidu dívat z domova, divadlo takhle v zásadě provozovat nelze. Divadelní publikum je sice minorita, ale zase je velmi militantní a neodbytná a je připravená o něj bojovat.