Právní, nikoli mafiánský stát
Slovensko je v šoku. Předpokládaní strůjci vraždy novináře byli osvobozeni. Jenže důkazní nouzi nelze nahradit nátlakem médií a ulice
Osvobozující rozsudek ve věci objednávky vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky způsobil nejen na Slovensku šok. Prakticky celá slovenská společnost očekávala jednoznačný verdikt „vinni“. Bezprostředně po vynesení rozsudku se zvedla vlna rozhořčených reakcí. Jak je to možné, vždyť případ byl tak jasný, takřka denně byla přece veřejnost masírována některými médii detaily z vyšetřovacího spisu, což vzbuzovalo přesvědčivý dojem, že jediným možným závěrem je potvrzující rozsudek o vině.
Tatáž média ihned zveřejnila jména dvou soudců, údajných „pachatelů“osvobozujícího verdiktu, přestože hlasování bylo neveřejné. Dva soudci z tříčlenného senátu si prý dovolili bez ohledu na nálady a nastavení veřejného mínění nepotvrdit návrh obžaloby a odmítnout ji pro nedostatek důkazů. Ke zveřejnění jmen soudců se vyjádřil předseda Specializovaného trestního soudu Ján Hrubala, že informace v médiích o tom, jak kdo hlasoval, nejsou pravdivé.
Projevy nesouhlasu a hněvu zazněly i za hranicemi Slovenska. Německý deník Die Welt reagoval komentářem, že Slovensko je mafiánský stát. Vůči těmto výkřikům se ohradila i prezidentka republiky Zuzana Čaputová. Ne, Slovensko není mafiánským státem, rozsudek naopak potvrzuje, že Slovensko má atributy právního státu, kde platí, že v případě nedostatku nebo vágnosti důkazů soud rozhodne ve prospěch obžalovaného. Raději deset neodsouzených zločinců než odsoudit jednoho nevinného.
Obžalovaný Marian Kočner, jenž měl podle prokurátora objednat fyzickou likvidaci novináře, zůstává i po osvobozujícím rozsudku ve vazbě. Je obžalován a nepravomocně odsouzen za falšování směnek. Alenu Zsuzsovou, kterou měl Kočner požádat, aby našla vykonavatele, a kterou soud přikázal propustit na svobodu, zadrželi ihned po opuštění budovy věznice policisté pro podezření z objednávky dalších tří vražd.
Sny o zubech, přestavbě bytu a řemeslnících
Ten, kdo sledoval celý příběh vyšetřování od začátku se střízlivějším odstupem, musí dát soudcům za pravdu. Obžaloba se zásadně opírala o výpověď jednoho ze spolupachatelů jménem Zoltán Andruskó, jenž dal dohromady vražedné komando. Andruskó ve výpovědi uvedl, že od Zsuzsové se dozvěděl, že vraždu novináře si objednal Kočner. K tomuto tvrzení potřebovala prokuratura přesvědčivé důkazy. Andruskóovo tvrzení takovým důkazem nebylo, neboť se osobně nezúčastnil rozhovoru mezi Kočnerem a Zsuzsovou a ani nepřišel s Kočnerem do kontaktu.
Prokuratura si pomohla záznamem mobilní komunikace mezi Zsuzsovou a Kočnerem. V jedné SMS zprávě Zsuzsová píše, že měla sen o zubech, v jiné o přestavbě bytu a řemeslnících. Tyto zprávy byly podle prokuratury šifrovanou komunikací mezi ní a Kočnerem o vraždě novináře a jeho snoubenky. Nelze vyloučit, že skutečně tyto zprávy byly o vraždě, leč prokuratura nepodložila své tvrzení žádným důkazem, příslušným dešifrovacím klíčem, jenž by tuto verzi verifikoval.
Podobný charakter měly i jiné „důkazy“, jež lze označit za indicie nebo zprostředkovaná svědectví, podobná tvrzení Zoltána Andruskóa. Navíc sám Andruskó nemá dobrou pověst, vzhledem k jeho podnikatelským aktivitám s neustálými krachy, dluhy a pohybováním se v prostředí organizovaného zločinu jej nelze označit za důvěryhodného svědka. O to víc se vyšetřovací tým i prokuratura měly snažit zajistit neprůstřelné důkazy, potvrzující výpověď Andruskóa. Pro jejich absenci se dva soudci rozhodli odmítnout obžalobu. Prokurátor se odvolal k Nejvyššímu soudu SR, leč ten nemůže měnit verdikt nižší instance, může jej pouze potvrdit nebo vrátit věc k doplnění.
Spekulace, že po osvobozujícím verdiktu vyrazí lidé do ulic protestovat, se nenaplnily. V době koronakrize se priority obyvatelstva pohybují v jiných patrech a hlasy respektovaných osobností, aby byl rozsudek brán věcně, nabádají k uklidnění zčeřené hladiny veřejného mínění. Objevily se i pokusy zpochybnit vedení policejního sboru tvrzením, že vyšetřovací tým byl rozpuštěn předčasně, což prý mohl být záměr, aby vyšetřování nevedlo k odhalení skutečného pozadí vraždy novináře. Odborníci z oblasti trestního řízení tyto pochybnosti vyvrátili, vyšetřovací tým končí vždy po podání návrhu na obžalobu.
Jako vzor ctnosti a správného přístupu k trestné věci vraždy novináře a jeho snoubenky je v médiích hlavního proudu vyzdvihována předsedkyně senátu, která podle médií hlasovala pro vinu obou obžalovaných. Ve skutečnosti, jak zaznělo z řad justice, nedodržela pozici nestrannosti, když nadržovala poškozeným, v daném případě rodičům obou zavražděných, a dávala jim větší prostor v soudním řízení, než trestní řád dovoluje.
MILAN ŽITNÝ slovenský politický a bezpečnostní analytik
Novinář Kočner a číšník Kollár Důkazní nouzi nelze nahradit nátlakem médií a rozvášněné ulice.
V současném obrazu slovenských reálií skutečně figurují i postavy, jež začínaly začátkem devadesátých let v prostředí, kde se míchalo standardní podnikání s organizovaným zločinem. Charakteristickými protagonisty té doby, kteří přežili neustálé vraždění v podsvětí až do dnešních dnů, jsou někdejší novinář Marian Kočner a bývalý číšník Boris Kollár.
Oba se pohybovali mezi slovenskými bossy a gangsterskými skupinami jako doma, podnikali a přátelili se s nimi. Zatímco Kočner skončil aktuálně ve vězení, Kollár jako předseda politické strany Sme rodina, otec jedenácti dětí s deseti ženami, paradoxně coby reprezentant konzervativního proudu, je dnes předsedou slovenského parlamentu. Jak jinak lze stručně definovat poměry v zemi, politickou vůli voličů a nezávislost justice?
Ten, kdo sledoval celý příběh vyšetřování od začátku se střízlivějším odstupem, musí dát soudcům za pravdu