Konec umča
s tím pracujme už proto, abych tuhle závorku mohl konečně uzavřít). Vypadalo to jako úžasná věc, slibovali jsme si, jak se umělci konečně vymaní z područí zlých studií a gramofonových firem (tak se jim tehdy ještě říkalo), jak jejich fanoušci budou moci svobodně poslouchat a koukat, na co chtějí, protože tehdy, milé děti, se ještě mohl někde nějaký manažer rozhodnout, že nějaký film není pro váš „region“určen a výrobce vašeho DVD přehrávače byl povinen jeho přehrání zablokovat.
A dnes, po dvaceti letech, přišel možná čas si říct, jak jsme s tou revolucí dopadli. Ne že by psaní tohoto textu bylo jakkoli ovlivněno faktem, že jsem si rozkoukal na jedné streamovací platformě seriál a včera jsem zjistil, že abych si ho dokoukal, musel bych si předplatit streamovací platformu, která nestreamuje do České republiky, a že na pirátských serverech je k dispozici pouze ve stereu a v českém dabingu. To spíš knihou Billa Deresiewicze „Smrt umělce“, což je čtení, že by se člověk chtěl vrátit strojem času do roku 1979 a zadusit zakladatele Napsteru v kolébce. Podle Deresiewicze digitální revoluce v umění dosáhla naprostého opaku demokratizace, kterou slibovala. A je fakt, že když člověk porovná hollywoodská studia a televizní společnosti, které aspoň platí svým tvůrcům někdy rozumné, jindy přemrštěné honoráře, s YouTubem či Spotify, pro které dobrovolně pracují miliony tvůrčích lidí, kteří jim v absolutní většině svoji tvorbu přímo cpou do chřtánu zdarma či za pakatel, musí mu dát za pravdu. Slavný
„Dlouhý chvost“Chrise Andersona (teorie, dle níž internet tím, že má zboží neustále „na skladě“, podpoří prodej menšinových žánrů) se taky nenaplňuje – sedmdesát sedm procent zisku v hudebním průmyslu jde dnes do kapes jednoho procenta producentů, podobně nefungují revoluční způsoby financování čehokoli – ať už pomocí služeb, jako je Startovač, nebo Patreon. Je to hrozné čtení, fakt.
Doporučuju vám, abyste si tuhle knihu o tom, jak byla digitální revoluce k ničemu, taky pár kliknutími stáhli do svého Kindlu.
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ