Študáci a kantoři

Svět učí na dálku, našinec nechce

Občas, ale jistojistě jenom občas má člověk pocit, že čím vyšší vzdělání, tím vyšší fachidiocie neboli omezenost svého druhu. Kupříkladu dnes, kdy tolik profesorů i asistentů brojí proti distanční výuce. Jak jim to jen vysvětlit? Samozřejmě, výuka přes monitor je strašlivá. Samozřejmě, osobní kontakt nic nenahradí. Samozřejmě, nejlepší univerzity světa se poznají mimo jiné právě podle toho, že mají hodně kantorů na málo studentů. Tudíž experti předávají nikoli stohy informací, ale hlavně styl myšlení, originální přístup, prostě všechno to, co se skrze počítač předává přetěžko. Ale, ctěné dámy a ctění páni učení, máme tu epidemii, všimli jste si?

Ano, kontaktní výuku nic nenahradí. Velké světové osobnosti měly zhusta svého vlastního učitele (my jsme si o takovém uspořádání mohli leda tak číst, třeba v knížkách Geralda Durrella). A platí to i naopak. Přeměna vysokoškolského vzdělávání z vyloženě elitní výsady k masovému, a posléze dokonce zcela univerzálnímu konceptu přinesla mimo jiné obrovské sály, v nichž osamělý kantor káže stovkám posluchačů. Takový přístup vyhovuje ekonomům (kteří platí jediného přednášejícího, ale dostávají školné či státní příspěvky za stovky studentů), avšak snižuje množství dovedností, které by student v přímém kontaktu získal. To vše dávno víme. Potíž je v tom, že univerzity nežijí mimo čas a prostor.

Čím více mladých lidí se soustředí na jednom místě, tím větší je riziko nákazy. Nejen to. Víme, že mladí po škole pokračují v socializaci, zcela dle evoluční logiky. O vyšší míře kontaktů v hromadné dopravě, nutnosti měnit bydliště či si v místě školy shánět práci ani nemluvě. A tady by měla přijít úvaha: o kolik se nám zhorší výuka přechodem na distanční vzdělávání, a co naopak nejen jako škola, ale coby společnost získáme?

Jenže pro takovou úvahu je potřeba univerzitních lídrů s přesahem, žen a mužů vědomých si své společenské odpovědnosti. Nikoli, s prominutím, fachidiotů.