Nápisy na zdi

se hejna sprejerů, kteří většinou nechtějí světu sdělit nic zásadního, chtějí jen upozornit na svou odvahu. Zdi jsou počmárané sprejerskými značkami, kterým rozumějí jen zasvěcení, a obávám se, že někdy ani ti ne, ba ani jejich autor. Ze začátku jsem měla pro ty stopy po drobných výtržnostech proti svazujícímu pořádku pochopení, pokládala jsem je za jistý projev svobody. Postupně se mi ale znechutily, zvlášť když se takové klubko čmáranic objevilo zase v našem sousedství, na čerstvě nabílené fasádě. Představila jsem si lítost a vztek majitele, který do renovace fasády vložil spoustu peněz, a všechna ta snaha nevydržela ani týden…

A nápisy, zdálo se mi, vymizely: jako by nešťastným sprejerům nescházela odvaha provádět něco, za co by asi mohli (a možná i měli) dostat pokutu, ale nestačil jim rozum, aby kolemjdoucím sdělili něco jiného, než že autor je prostě frajer, že se žádné pokuty nebojí. Taková manifestace vlastní odvahy a svobody mi připadá pitomá.

Už pár týdnů je ale nedaleko od nás, u domu, kde bydlí někdo, koho mám ráda, napsáno: „Láska visí na vlásku.“Stojí to tam hezkým písmem jako podle šablonky – a pokaždé mě to potěší, ač nevím, zda se chtěl pisatel svěřit s vlastní nejistotou, anebo prostě sdělit světu výsledek svých úvah. Včera jsem z tramvaje zahlédla na ohradě něco jiného: „Nevěřím v lásku, ale v nenávist.“No, když mám černou chvilku, zdává se mi, že tenhle pocit sdílí hodně lidí.

Pravým důvodem, který mě vedl k myšlence na tenhle fejeton, je však nápis, který už nejmíň před měsícem někdo úhlednými písmenky vyvedl zhruba ve výši kolen skoro naproti našemu domu. Nápis takřka geniální: „Motýlům květiny, mouchám h.vno.“Schválně chodím domů tak, abych se na něj koukla. Jak spravedlivé! Každému, co mu patří – a co chce. Napadají mě přitom spousty otázek. Co v takovém případě komárům? Krev? Co jepicím? (Čím se vlastně živí jepice? Pomíjivým časem?) Co kočkám? Asi myši? A co lidem? Novorozeňatům mateřské mléko, to je jasné. Ale dospělým? S vegany je to jednoduché, ale co všežravcům? A co teprve jednotlivým lidem, třeba takovému Alexandru Lukašenkovi?

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ