Trump a šejkové se potřebují
Se zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem ani po čtyřech letech neutichly spekulace, nakolik mu k vítězství v zákulisí pomáhali Rusové. Zcela zjevná a neskrývaná je ale jiná věc: Trump se může ve vzájemné symbióze směle spoléhat na ropné režimy Arabského poloostrova.
„Sešli jsme se dnes odpoledne, abychom pohnuli historií,“prohlásil v úterý před Bílým domem Trump. V jeho přítomnosti izraelský premiér Benjamin Netanjahu podepisoval oficiální navázání vztahů s dalšími arabskými zeměmi. Původně se měla slavnost týkat jen Spojených arabských emirátů (SAE). Nakonec ale na ceremonii byla srovnatelně důležitá i delegace z Bahrajnu – podle předpokladů se právě tato monarchie vydala stejnou cestou jako Abú Dhabí, jenom na normalizaci vztahů se židovským státem kývli v Manámě s několikatýdenním zpožděním. „Tyto smlouvy budou sloužit jako základ všeobecného míru v celém regionu,“uvedl prezident USA.
Izraelská vláda vcelku logicky a oprávněně hovoří o důležitém a pozitivním posunu ve svých vztazích s arabským světem. Při střízlivém pohledu se ale ukazuje, že Izrael není v celém tomto dění až tak důležitý: pro Trumpa i pro vládce z Perského zálivu je jejich oficiální sblížení s Izraelem hlavně skvělým nástrojem, jak ještě více utužit bezpečnostní a ekonomické vazby dotyčných režimů se Spojenými státy.
Přínos americkým dělníkům Vůbec první Trumpova prezidentská cesta do zahraničí vedla před čtyřmi lety do Saúdské Arábie. V paměti jsou z té doby jeho výroky, že během cesty projednal zbrojní kontrakty s arabskými státy přesahující sto miliard dolarů.
Jen loni Američané dohodli na Blízkém východě zbrojní zakázky za téměř 26 miliard dolarů, což bylo více než dvojnásobek roku 2018. Pro Trumpa jsou tyto obchody velmi důležitým prvkem nejen jeho zahraniční politiky, ale i na domácí scéně, zvláště v předvolebním čase. Prezident opakovaně zdůraznil, že příjmy jdou i do kapes zaměstnanců amerických zbrojovek. Když v létě nejen demokraté, ale i někteří republikáni chtěli v Kongresu zmrazit prodeje za osm miliard s tím, že Saúdové zbraně používají i k zabíjení civilistů v Jemenu, Trumpova administrativa je obešla. „Rozhodl jsem, že jde o otázku národní bezpečnosti, a proto tento prodej nepodléhá schvalování v Kongresu,“uvedl ministr zahraničí Mike Pompeo.
Ačkoli nyní globální média „povinně“vyzdvihovala diplomatický aspekt izraelsko-arabského sbližování, brzy se vyjevil i jeho pragmatičtější rozměr, když Emiráty začaly projevovat zájem o sofistikované americké letouny F-35. Americká legislativa de facto zakazuje prodeje zbraní na Blízký východ, pokud by to mělo v regionu ohrozit vojenskou převahu Izraele. Po uzavření dohod se židovským státem se tedy otevřela otázka, proč by měl mít izraelský bezpečnostní establishment výhrady, pokud jeho noví partneři z Perského zálivu rovněž dostanou nejmodernější americkou techniku (Izrael má letku F-35 od roku 2017). Deník New York Times zkraje září napsal, že ačkoli Netanjahu na veřejnosti brojí proti takovým dodávkám, v zákulisí již prodej F-35 do Emirátů Američanům povolil.
Mocenskou hegemonii proamerického tábora v regionu se dlouhodobě snaží politickými i vojenskými akcemi narušovat Írán, jenž také úterní dohody opakovaně kritizoval. Za geopolitickými rozvahami o saúdsko-íránské rivalitě tak do značné míry unikl pozornosti paradox, že Izrael „uzavřel mír“s monarchiemi, s nimiž nikdy neválčil, žádný konflikt s nimi nemá a už léta s nimi diskrétně spolupracoval. Naopak se nijak neposunuly jeho vztahy s Palestinci, s nimiž má Izrael už desítky let více či méně otevřený konflikt.
Zahodí Saúdové svůj plán? Tehdejší saúdskoarabský korunní princ Abdalláh v roce 2002 přišel s návrhem, který následně oficiálně přijala za svůj postoj celá Liga arabských států – Izrael se dočká míru a kolektivního uznání ze strany všech arabských vlád, pokud se stáhne z okupovaných území a umožní vznik palestinského státu. Klíčovou otázkou nyní je, zda na jednotnou arabskou linii rezignuje v rámci utužování vztahů s Washingtonem i sama Saúdská Arábie, a rovněž uzavře s Izraelem bilaterální smlouvu.
Televize al-Džazíra upozornila, že imám rijádské Velké mešity Abd ar-Rahmán Sudajs, který se léta modlil za vítězství Palestinců nad „židovskými vetřelci a agresory“, už počátkem září inovativně mluvil o smířlivosti k židům. V zemích, kde je náboženský establishment podřízen tomu mocenskému, lze i takový náznak považovat za „nenápadnou“přípravu půdy pro velký názorový obrat státní politiky. Zatím však z Rijádu přichází odpověď, že k tomu by židovský stát nejprve skutečně musel přijatelně vyřešit palestinskou záležitost. Izraelské vlády jedna po druhé tzv. Abdalláhův plán prakticky ignorovaly; nyní se Netanjahu vydal cestou vylepšování vztahů s jednotlivými arabskými a muslimskými státy, aniž by musel činit jakékoli kroky, či dokonce ústupky v mírovém procesu s Palestinci. Takový postup zjevně vyhovuje i Trumpovi – zvlášť poté, co zkraje roku neuspěla jeho „dohoda století“, která měla přinést mír mezi Izraelem a Palestinou.
Nelze tedy vyloučit, že po SAE a Bahrajnu přijdou další země – mluví se o rovněž bezproblémovém a vzdáleném Maroku, Ománu či nepříliš významném Čadu. Konflikt ztělesňovaný palestinskými teroristy útočícími na židovské civilisty a židovské extremisty zabírajícími další arabskou půdu ale patrně bude pokračovat.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha