V zemi, kde zítra bude hezký den

Předevčírem vyšla v Londýně autobiografie sira Toma Moora, známějšího jako „kapitán Tom“. Životopis se jmenuje Zítra bude hezký den (Tomorrow Will Be a Good Day). Je mu 100 let a 4 měsíce a do 6. dubna letošního roku to byl docela obyčejný britský penzista Mr. Tom Moore: za války bojoval v Barmě a dotáhl to na kapitána, měl rád motorky a závodil na nich, na stará kolena si dopřál výlet do Himálaje, takový normální život.

Jenže toho dne se rozhodl, že i přes čerstvou operaci kyčle obejde během 10 dnů s pomocí chodítka stokrát zahrádku a bude rád, když tím inspiruje lidi, aby přispěli na britský zdravotní systém, hodně namáhaný koronavirovou pandemií. Doufal, že se sejde alespoň 1000 liber. Ty se sešly už za čtyři dny. Pan Moore chodil dál a v den jeho stých narozenin 30. dubna dalo jeden a půl milionů dárců dohromady skoro 39 milionů liber. To je miliarda a 100 milionů v českých na stole.

K těm narozeninám mu přišlo přes 150 tisíc pohlednic s blahopřáním a 17. července ho královna Alžběta II. pasovala mečem svého otce Jiřího VI. na rytíře. A David Beckham mu předal jmenování kapitánem týmu Lvích srdcí, což v kolébce fotbalu znamená jen o málo míň.

Když se Mr. Moore vydal na cestu, nebyla na tom Británie, pokud jde o pandemii, moc dobře. V den, kdy udělal první krok, spíš krůček, bylo v zemi 57 180 nemocných covidem-19 a 5873 mrtvých. V den jeho stých narozenin registrovali v zemi 167 150 nemocných a 26 049 mrtvých. Věděl to, ale taky věřil, že zítra bude hezký den, a proto se den co den vydával na zdánlivě nesmyslný pochod kolem zahrádky.

Marně přemýšlím, zda jsem o někom takovém slyšel u nás doma. A jestli, kdyby se naskytl, by nebyl považován jen za dalšího senilního cvoka. Jak by ho pojednala zdejší média: veřejnoprávní, komerční, mainstreamová, alternativní, sociální, konspirativní. Vždyť bez médií schopných nejen odhalovat, ale taky nacházet by i kapitán Tom nejspíš vybral sotva svou plánovanou tisícovku liber.

Obávám se ale, že v těch našich médiích by pan Moore dopadl jak Brňáci v tom vtipu, co si o nich myslí Pražáci: nic. Koronavirová doba u nás přeje víc zprávám o kontroverzích a selháních než něčemu tak peříčkově lehkému, jako je naděje stoletého veterána, že zítra bude hezký den.

Máme u nás tisíce obětavých a unavených zdravotníků, záchranářů, sociálních pracovníků, které oceníme tím, že se jim přidá na platu. Je tu pár špičkových expertů, jež jeden den velebíme a při první příležitosti s gustem zpochybníme. Nedokážeme však objevit docela obyčejného hrdinu, který se stane symbolem naděje pro všechny vrstvy dnešní rozdělené společnosti, jakým je v Británii kapitán Tom.

Možná i proto mohou jeho krajané hrdě říkat, že vyhráli druhou světovou válku, zatímco my se pořád přeme o to, kdo nás vlastně osvobodil.

JAROSLAV VEIS