Studená válka 2.0
v Kerčském průlivu v roce 2018, kdy Rusové zajali proplouvající ukrajinská plavidla, udělá „ráznou ruskou odpověď na ukrajinskou provokaci“.
V současnosti má Rusko ve svých cílových zemích už vybudované rozsáhlé komunity sympatizantů, jenže – a teď přichází ono kouzlo hybridních triků – vůbec to nemusí být sympatizanti Ruska, dokonce mohou mít k Rusku velmi negativní vztah. Tahle finta funguje na principu teorie her – máme hlavního zákulisního aktéra X, jehož cílem je X1. Pak několik dílčích aktérů A, B, C…, kteří mají své dílčí cíle A1, B1, C1... Některé z těchto dílčích cílů, například A1 a C1, přímo či nepřímo podporují i cíl X1, kdežto B1 mu škodí. Aktér X tedy podporou aktéra A a C a blokováním aktéra B pracuje na svém cíli X1 efektivněji, než kdyby jej prosazoval otevřeně a napřímo.
Užiteční idioti
Dosaďme si za abstraktní písmena konkrétní příklady – Polsko je jako společnost díky historickým zkušenostem velmi protirusky naladěna, polští radikální nacionalisté obzvlášť. Polské sympatie ovšem nejsou ruským cílem, ruským cílem je Polsko mimo struktury EU, vůči kterému pak bude Ruská federace ve značně výhodnější vyjednávací pozici. Cílem polských ultranacionalistů je kulturní hegemonie, kterou chtějí zajistit izolací země od vnějších vlivů. To se ruskému hráči náramně hodí, a tak polské nacionalisty, kteří Rusko nenávidí, nepřímo podpoří vlnou narativů o muslimské invazi, bruselském neomarxismu, úpadkové kultuře Západu, ohrožení bílého heterosexuálního muže, klidně i protiruským patriotismem, zkrátka vším, co polským protiruským nacionalistům prospívá. Jejich vzestup a prosazení dílčích cílů totiž zároveň pomáhají uskutečňovat širší cíle ruské. Přitom polští nacionalisté by se do krve přeli, že s Ruskem nemají nic společného, a zesměšnili by ty, kdo by v nich viděli ruské agenty.
Kamufláž i účinnost této metody je opět o kus dál než tisíce falešných účtů, jejichž IP adresy a hromadné zakládání bylo možno zpětně identifikovat. Domácí aktivisté jsou zcela autentičtí, brání se, že by byli manipulováni, dané narativy obhajují jako svůj názor a jejich sdílení jako své právo na svobodu slova.
Uvedené schéma je jen hodně zjednodušený školský příklad – skutečné hybridní akce jsou sofistikovanou pavučinou s mnoha úrovněmi a aktéry, na kterých pracují stovky civilních expertů, jako jsou psychologové, marketéři, lingvisté, politologové, informatici, zapojují se do nich kromě rozvědky i mnohé státní, soukromé i neziskové organizace. Jejich typickým znakem není utajenost, ale nejasnost. I když na ně přímo hledíme, nejsme schopni se dohodnout, zda je to cizí propagandistická akce, nebo jen názor skupin vlastních občanů. Je to nepřátelský průnik do sítí našich nemocnic, nebo jen kybernetický vandalismus? Z ciziny ovládaná ozbrojená pátá kolona, nebo jen aktivistická amatérská domobrana? Deset lidí, jedenáct různých názorů.
Tyto hybridní taktiky podle výročních zpráv západních zpravodajských služeb praktikuje Rusko v prosazování svých cílů ve všech zemích NATO a EU, zemích východní Evropy i dalších zemích světa. Jsou totiž oproti klasickým vojenským či politickým prostředkům velmi levné a relativně efektivní. To pochopitelně inspiruje další autoritativní režimy, jako jsou Čína, Severní Korea či Írán. Hybridní boj je nástrojem slabších proti silným, podobně jako terorismus.
Je nasnadě, že NATO jako vojenský pakt zrozený v poválečných historických kulisách a designovaný pro klasické ostré strategické válčení není na tyto postmoderní hrátky na schovávanou stavěné. S nadsázkou řečeno, generálové nevědí, kam při rozkladných kampaních v kyberprostoru namířit hlavně děl a raket.
Válka už probíhá
V podobné situaci NATO bylo po útoku na newyorská Dvojčata, který poprvé aktivoval už zmiňovaný článek 5. Začala dlouhá a bolestivá válka proti islámskému terorismu. NATO je dobře vybaveno na symetrické boje proti státním aktérům, proto také vcelku rychle dokázalo dostat na lopatky režimy v Afghánistánu a Iráku. Se samotnými teroristy ale mělo nekonečné trápení. Spojené státy jako lídr NATO napjaly všechny kapacity a byly nuceny podstatně reorganizovat své síly – vytvořily nové, mobilnější jednotky rychlého nasazení a městských bojů, reorganizovaly výzvědné služby pro sběr nového typu informací nebo vyvinuly bezpilotní letouny schopné přesně ničit malé cíle s minimálními škodami na civilních objektech. I přesto výsledky byly jen částečné, pomalé a draze zaplacené. Ukazuje se, že proti teroristům je spíš než klasická vojenská síla účinnější kombinace policejních, politických a zpravodajských prostředků.
Podobně NATO reaguje i na hybridní taktiky státních aktérů. Snaží se reorganizovat, vytvářet speciální útvary pro kybernetické a hybridní hrozby, jejich efektivita však bude i přes neustálé zlepšování nedostatečná. V symetrickém boji jsou prostředky přehledné, můžete užívat stejné zbraně jako protivník. V asymetrickém teroristickém či hybridním boji to z principu nejde.
Hybridní operace se odehrávají hlavně v mediálním kyberprostoru a jsou v Rusku, Číně nebo Egyptě pod totální kontrolou režimu, který je může vypínat, identifikovat autory jejich obsahu, selektivně kontrolovat toky dat ze zahraničí. To na Západě z politických důvodů není možné. Západ si totiž zakládá na liberálních principech svobody slova, omezování státní kontroly, ochraně osobních dat. Tohle všechno dělá západní kyberprostor do jisté míry anarchickým a neregulovatelným, což poskytuje velkou systémovou výhodu autoritativním režimům, které ji bezskrupulózně využívají. Mohou si tu totiž dovolit věci, které si Západ u nich doma dovolit nemůže.
Rétorika západních světových lídrů unisono říká: Chceme se vyhnout nové studené válce. V tom je ale jádro problému. Západ v jednostranně vedené studené válce už dávno je. Doteď ji však sám odmítá vést, a ke své škodě ji tak prodlužuje a prohlubuje.
Řešením není státní dohled nad každou národní sítí, je třeba vytvořit společnou platformu všech zemí, které chtějí za určitých pravidel sdílet jeden kyberprostor. Znamenalo by to zónu svobodného internetu obehnat virtuální zdí a „rogue states“, které se na něm neumí chovat, nechat venku. Tato platforma – říkejme jí Západní – by byla od počátku největší. Zahrnovala by přirozeně Evropu, Severní Ameriku, Austrálii, Japonsko, Jižní Koreu, zkrátka všechny země, které běžně míníme pod pojmem Západ.
K „Západní platformě“by se rychle připojila i většina rozvojových zemí, protože by to byla jediná smysluplná cesta ekonomického rozvoje. Velmi rychle by samospádem vznikl dominantní světový kyberprostor. Nevstoupit do něj by znamenalo ekonomickou sebevraždu. Nepochybně by o to usilovalo i Rusko a Čína, což by byla solidní páka, aby samy otevřely své kyberprostory a na těch ostatních se chovaly civilizovaně.
Přistoupení k platformě by bylo zcela dobrovolné, podmíněné pochopitelně dodržováním jejích pravidel – právě ta by se jistě stala předmětem největší hybridní dezinformační bitvy, kde by soupeř líčil soupeře jako Velkého bratra, omezujícího svobody.
V této souvislosti je nutné si uvědomit, že anarchie není svobodou, naopak, anarchie svobodě škodí a likviduje ji. Svoboda znamená možnost určité věci dělat a zároveň jiné nedělat. Které věci dělat a nedělat, aby určitá svoboda vůbec vznikla, to stanovují pravidla. Bez pravidel svoboda není možná. Například abych měl svobodu pohybu, musí být druzí zbaveni možnosti mi v pohybu bránit.
Aktuálně má Rusko v cílových zemích vybudované rozsáhlé komunity sympatizantů. Ti o tom vůbec nevědí, a dokonce mohou mít k Rusku velmi negativní vztah.
Od anarchie ke svobodě
Internet je nový, sotva třicet let starý fenomén. Bouřlivě se vyvíjí a mnoho problémů s ním spojených je dáno nejasnými pravidly, nejasnou hranicí mezi lží a názorem, názorem a faktem, kriminálním jednáním a právem na soukromí, nepřátelskou hybridní kampaní a svobodou slova. To vše svobodám reálně ubírá, než aby jim přidávalo. Otázka, kdo bude arbitrem, který rozhodne, jestli je to jedno, nebo druhé, je v demokratických společnostech dávno rozhodnuta. Jsou to nezávislé soudy, je to parlament vzešlý ze svobodných voleb, jsou to nezávislé instituce, které mají oddělený podíl na moci. Vždy někdo musí rozhodovat a stanovovat pravidla. V liberálních demokraciích – na rozdíl od autoritativních režimů – je tento proces průhledný a i přes všechny nedostatky relativně nestranný a objektivní. Proto lze očekávat, že pravidla Západní platformy budou umožňovat větší svobodu slova, větší ochranu osobních identit a dat a férovější ekonomickou soutěž než platformy jiné. Na jejich tvorbě a vymáhání se totiž nebude podílet jen politbyro jednoho diktátora, ale široká fronta nezávislých institucí a občanské společnosti.
Zdá se, že konstrukce Západní platformy v kyberprostoru by mohla být vůči hybridním hrozbám účinnější než klasický vojenský pakt NATO. Mohla by ho nahradit? Jistě že ne, kybernetická platforma je jen odpovědí na jednu z novodobých výzev. V klasické rovině konvenčních a jaderných zbraní má NATO stále svůj význam. Hlídá, aby hybridní útočníky nenapadlo opět přejít ke klasickým tankům a letadlům.