Z nuly na sto a zpět na nulu
Watergate. Tak se jmenuje komplex šesti hotelových a kancelářských budov, kde mimo jiné sídlila volební centrála Demokratické strany. Navečer 17. června 1972 se do ní vloupala pětice mužů. Navzdory tomu, že šlo o bývalé členy CIA, si počínali značně amatérsky, takže je mohl pozorovat nejen hlídač, ale kdokoli z protější budovy, jak si tam svítí baterkami. Přivolaná policie celou pětici zadržela… a zbytek už je historie.
Historie, která vstoupila do dějin, protože kvůli této aféře nakonec o dva roky později poprvé a zatím naposledy rezignoval prezident USA. Ukázalo se totiž, že oněch pět mužů nebylo jen tak nějakými zlodějíčky. Instalovali do demokratické centrály odposlechy a postupně vyplouvalo na povrch, že šlo jen o špičku ledovce velkého spiknutí, o němž věděl, schvaloval a s jehož zakrytím pomáhal (včetně maření vyšetřování) i sám prezident Nixon. Ten také – ve chvíli, kdy bylo jasné, že proti němu bude spuštěn impeachment – nakonec sám odstoupil.
V tu chvíli byl v úřadu už pět a půl roku, měl za sebou dvoje vítězné volby a vezl se na vlně ohromné popularity. Jak se to mohlo stát?
Rytíř politická mrtvola
V roce 1962 se zdálo, že je s politickou kariérou Richarda Nixona amen. Nejprve těsně prohrál prezidentské volby s J. F. Kennedym, následně neuspěl v boji o post guvernéra Kalifornie, když ho porazil další demokrat Pat Brown. Nixon proto oznámil, že s politikou končí, začal pracovat v advokátní kanceláři v Los Angeles a stáhl se do ústraní. Při prezidentských volbách 1964 sice podpořil republikánského kandidáta Barryho Goldwatera, ale spíš jen tak opatrně a zpovzdálí.
Jenže věřte jezevcům, kteří se stahují do nory. Politiků, již neunesli porážku a ohlásili konec kariéry, aby na to zapomněli a za nějaký čas se zkusili vrátit, bychom našli všude dost – jeden takový je v současnosti českým prezidentem. A i Nixon byl takový. V roce 1967začal větřit šanci a poučený z předchozích neúspěchů nenechal tentokrát nic náhodě. Najal si mladého, teprve sedmadvacetiletého televizního režiséra a producenta Rogera Ailese jako mediálního experta volební kampaně a pustil se do práce.
Napřed bylo zapotřebí probít se primárkami. Republikáni, kteří na Bílý dům osm let koukali jenom zpoza plotu, se do něj chtěli vrátit stůj co stůj. Nixon se dostal do vedení hned zpočátku a postupně vyřazoval jednoho soupeře za druhým. Nejvážněji mu konkurovala trojice guvernérů: George Romney z Michiganu (jeho syn Mitt neúspěšně vyzve v roce 2012 jako republikánský kandidát na souboj prezidenta Baracka Obamu), newyorský Nelson Rockefeller a už také Ronald Reagan, který v křesle guvernéra Kalifornie vystřídal Nixonova přemožitele Browna. Nikdo ale neměl výraznější šanci. Nakonec si Nixon jako svého running mate (kandidáta na viceprezidenta) vybral Spira Theodora Agnewa (1918–1996), guvernéra Marylandu, a už vyhlížel soupeře.
Stíny smrti
U demokratů byla situace složitější. Úřadující prezident Lyndon Johnson technicky sloužil dvě funkční období (a žádný americký prezident jich víc sloužit nesmí), ale vzhledem k tomu, že prvního mandátu se ujal po smrti Kennedyho v listopadu 1963 a odkroutil si z něj pouze 14 měsíců, mohl se ucházet o prezidentský post i „potřetí“. Všeobecně se s tím počítalo, primárky by tedy měly být jen formalita. Jenže společenská situace v zemi Johnsonovi nepřála. Mohla za to především únava z války ve Vietnamu, kterou Nixon radikálně sliboval ukončit, a rozkoly ve vlastní straně, jež způsobily, že se Johnson nakonec překvapivě rozhodl nekandidovat. Skupina demokratických politiků začala prosazovat jako kandidáta minnesotského senátora Eugena McCarthyho, velkého Johnsonova kritika. Johnson do boje o nominaci sice vstoupil, ale McCarthy hned při prvních primárkách získal 42 procent, následně se zapojil i Robert Kennedy, bratr zavražděného JFK, a prezident pochopil, že tohle je nad jeho síly. Šokovanému národu v televizi sdělil, že kandidovat už nebude, a po vypršení mandátu odešel do důchodu. Čtyři roky nato zemřel. Odešel s ním poslední silný demokrat na dlouhých dvacet let.
Jakmile Johnson odstoupil, strhla se mezi demokraty válka o nominaci. Zapojil se do ní i Johnsonův viceprezident Hubert Horatio Humphrey (1911–1978), který také nakonec protrhl cílovou pásku jako první. Ovšem kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby 5. června 1968 nebyl v hotelu Ambassador zavražděn Bobby Kennedy…
Republikánská hegemonie
Samotná prezidentská kampaň na rozdíl od primárek už tak zajímavá nebyla. Nixon se chytře zaměřil na konzervativní jižanské voliče, kteří do té doby pravidelně volili demokraty, ale nezamlouvala se jim Kennedyho a Johnsonova politika Velké společnosti, spočívající v sociálním smíru bohatých, chudých, bílých i černých. Se zkušenostmi z volby 1960 také vytrvale odmítal Humphreyho výzvy, aby se s ním účastnil televizních debat. Po celou dobu kampaně tak vedl v průzkumech a neuškodilo mu ani výrazné zapojení třetího, nezávislého kandidáta George Wallace. Ten byl jako člen Demokratické strany guvernérem Alabamy, v roce 1968 zastával roli „prvního muže Alabamy“coby manžel guvernérky Lurleen Wallaceové, jež ho vystřídala v úřadu, a nakonec se rozhodl kandidovat na prezidenta na vlastní pěst. Překvapivě se mu dařilo, lidé mu i přes (nebo spíš právě proto) jeho otevřeně rasistickou segregacionistickou politiku fandili. V průzkumech však přestal stoupat poté, když si jako viceprezidentského kandidáta vybral Emersona LeMaye, ještě většího rasistu, než byl on sám, a zastánce použití jaderných bomb ve Vietnamu a všude možně po světě. Přesto Wallaceovi hodilo hlas téměř deset milionů lidí, což obnášelo zisk 46 volitelů.
To však bylo na prezidentské křeslo samozřejmě málo. Do něj konečně usedl Richard Nixon. Dostal sice přibližně stejně hlasů jako Humphrey (oba jich měli přes 31 milionů, Nixon ale přece jenom o půl milionu víc), získal však 301 volitelů oproti Humphreyho 191.
O čtyři roky později si prezident Nixon užíval největší popularity mezi voliči, jaké se mu kdy dostalo. Navzdory tomu, že dosud neukončil vietnamskou válku, navzdory „kampani“, již proti němu vedly některé noviny. Nejvíc v tom vynikal deník Washington Post: jeho reportéři nejprve společně s kolegy z New York Times přišli s aférou Pentagon Papers, což byly dokumenty, které dokazovaly, že americká vláda ví, že vietnamskou válku nejde vyhrát, přesto v ní pokračují, aby následně Bob Woodward a Carl Bernstein ze stejného deníku rozjeli aféru Watergate. Zde se sluší podotknout jedna věc: pokud jsme minule zmiňovali moc médií při zvolení Kennedyho prezidentem, volby 1972 zase dokládají, že až takovou moc nemají: zatímco Washington Post chrlil o Watergate článek za článkem, Nixon byl nejen pohodlně, ale dokonce drtivě zvolen podruhé a k jeho rezignaci došlo až po více než dvou letech od rozpoutání celé kauzy.
V republikánském táboře tedy byla situace klidná. Že do voleb půjde mandát obhajovat stávající prezident, se nepochybovalo ani na vteřinu. Sice se objevili kritici politiky normalizace vztahů se Sovětským
svazem nebo vstřícného vztahu k Číně, deklarovaného osobním setkáním Nixona s Mao Ce-tungem, ale to nehrálo roli. Větší otazníky se objevovaly kolem running mate. I Nixon chvíli přemýšlel o Rockefellerovi nebo dalších potenciálních možnostech, jimiž by mohl dosavadního viceprezidenta vystřídat, nakonec však převládla obava, že by ztrátou Agnewa mohli republikáni přijít o nejkonzervativnější voliče, a do voleb tak nakonec vyrazil stejný tým jako před čtyřmi lety.
U rozhádaných demokratů byla proti tomu situace opět mnohem horší – dokonce daleko horší než v roce 1968. Nejprve si straníci přáli nominaci Teda Kennedyho, nejmladšího z bratří Kennedyových, tomu se ale do voleb vůbec nechtělo. Zato se přihlásili staří známí George Wallace, jenž sbíral úspěchy hlavně na konzervativním Jihu Spojených států, Hubert Humphrey či Eugene McCarthy. Dokonce se objevily političky: Shirley Chisholmová, která se stala první Afroameričankou snažící se o prezidentský úřad, nebo Havajanka Patsy Minková, první Asijka usilující o stejný post, ovšem jejich pokusy byly v roce 1972 jednoduše nereálné. Mnohem reálnější se jevila nominace senátora z Jižní Dakoty George McGoverna, jenž se na primárky systematicky připravoval poslední dva roky, a nakonec všechny soupeře opravdu předčil. Jenže to neměl jednoduché, protože proti němu vystupovala spousta vlivných straníků.
O rozhádanosti demokratů nejlépe svědčí příběh, jak si McGovern sháněl viceprezidentského parťáka. Například na kongresu proti němu vystoupil tehdejší guvernér Georgie Jimmy Carter, plamenně McGoverna urážel jako nezvolitelného – a za okamžik, kdy měl McGovern jistou nominaci, se mu vnucoval coby viceprezident. McGovern ho pochopitelně odmítl, ale zadělal si tím na další potíže, protože najednou za boha nemohl running mate sehnat: všichni tak nějak tušili, že je Nixon roznese na kopytech, a nikdo to nechtěl odskákat.
Nakonec se po několika odmítnutích uvolil jít na porážku s McGovernem senátor Thomas Eagleton (mimochodem, o mnoho let později se po Eagletonově smrti ukázalo, že právě tento senátor byl „anonymní zdroj“novináře Roberta Novaka, který o McGovernovi pravidelně tiskl spousty špíny). Jenže ani tím tragikomedie demokratů nekončila. Eagleton vinou těžkých depresí musel podstoupit elektrošokovou terapii, z kandidátky se nechal vyškrtnout a McGovern musel hledat dál. Obětovat se nakonec rozhodl diplomat a bývalý americký velvyslanec ve Francii Sargent Shriver, manžel Kennedyovic sestry Eunice (a později tchán Arnolda Schwarzeneggera).
V současnosti patří mezi americkými prezidenty k největším vyvrhelům, přitom dvakrát dokázal volby vyhrát – napodruhé dokonce naprosto drtivým způsobem. Jak se stalo, že se křivka oblíbenosti Richarda Nixona tak dramaticky proměňovala?
Guvernér Georgie Jimmy Carter plamenně McGoverna urážel jako nezvolitelného. Za okamžik, kdy měl McGovern jistou nominaci, se mu vnucoval coby viceprezident.
V McGovernově volebním štábu pracovali dva mladí demokraté, jejichž čas měl teprve přijít – šestadvacetiletý právník Bill Clinton se svou přítelkyní Hillary Rodhamovou
Demokratická jatka
Lze se divit, že za této konstelace čekala demokraty epochální porážka? McGoverna mnoho ze spolustraníků nepřestalo nenávidět a odmítli se sjednotit. Texaský guvernér John Connally – muž, který seděl s Kennedym v jedné limuzíně v den osudného dallaského atentátu a odnesl to vážným zraněním – dokonce zorganizoval kampaň „Demokraté volí Nixona“a otevřeně vyzýval k volbě kandidáta protistrany (že to Connally myslel opravdu vážně, dokázal už napřesrok, kdy od demokratů přestoupil k republikánům).
A McGovernovi nemohlo nijak pomoci, že v jeho volebním štábu pracovali dva mladí demokraté, jejichž čas měl teprve přijít – nadějný šestadvacetiletý právník Bill Clinton se svou přítelkyní Hillary Rodhamovou.
V den voleb, 7. listopadu 1972, v demokratické vítězství nemohl věřit ani ten největší optimista. A výsledky tomu daly za pravdu. Nixon získal o 18 milionů voličů víc než jeho soupeř, dobyl 49 států včetně McGovernovy rodné Jižní Dakoty a získal 520 volitelů oproti demokratickým 17. Pro McGoverna hlasoval jen stát Massachusetts a oblast Washingtonu DC se zvláštním statutem. Demokratům nepomohl ani nejnovější dodatek ústavy, který umožňoval občanům volit už od 18, nikoli jako dosud od 21 let. I mladí šli za Nixonem, republikáni si užívali vítěznou vlnu a zdálo se, že je nic nemůže zastavit.
Jen kdyby ti dva šťouralové z Washington Post pořád nepsali cosi o Watergate. Těžké časy nejen Richarda Nixona, ale i Spira Agnewa teprve čekaly.