Při psaní se nedá myslet na čtenáře

Se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou o české literatuře, jedné bláznivé jízdě, vydávání knih v koronavirové době a o tom, jaké má autor povinnosti vůči čtenáři

tím se pro mě ta otázka stává zásadnější, nemůžu ji dostat z hlavy, ale dokud mě bude psaní bavit, tak budu psát dál.

LN A zatím vás to baví.

Ano, a moc. Jinak by to nešlo. K psaní se nejde přemluvit, donutit, vybrečet si to anebo vysedět. Když v tom není láska, jsou to jen za sebou poskládaná slova na stránce. To dobré vychází od srdce, vždycky a ve všem.

LN Znamená to, že už pracujete na nové knize?

Mám pocit, že na nějaké knize pracuji v podstatě neustále. Jakmile odevzdám jednu knihu do tisku, jsem tak rozepsaná, že neumím přestat. U mě se nedostavuje ten pocit – hurá, už to mám, budu mít volno, já obvykle hned otevřu nový soubor a rovnou začnu psát nový román, protože najednou každý den něco nepsat mi nepřijde normální. Až po několika týdnech mi dojde, že to psaní sice hezky odsýpá, ale že se od předchozí knihy musím nejdřív úplně odstřihnout, takže dám ten text do šuplíku, dovolím si odpočinek, především duševní, a pak začínám znovu s čistou hlavou.

LN Foukneš do pěny vyšlo těsně po otevření knihkupectví po uvolnění jarních koronavirových opatření. Byl v tom úmysl, nebo tohle datum bylo vybrané dopředu?

Datum bylo dané dopředu, protože se plánovalo, že kniha vyjde k veletrhu Svět knihy. Měla jsem tam mít i křest, dokonce jsem kvůli tomu posouvala dovolenou, jenže covid Svět knihy zrušil. Rozhodli jsme se, že se kniha určitě vytiskne – protože hrozilo, že bychom po prázdninách v tiskárně nemuseli najít volný termín – a přinejhorším zůstane chvíli na skladě. Nakonec jsme s ní mohli jít hned ven. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že týden před plánovaným vydáním se konečně otevřela knihkupectví a lidé měli chuť si udělat radost nějakou knižní novinkou.

LN Už několik let jste nejprodávanější českou autorkou. Proč myslíte, že zrovna vy?

To vůbec netuším. Já osobně nad tím ani nepřemýšlím, pokud se mě na to někdo nezeptá, nutno říct, že se mě na to někdo ptá neustále. Jisté je, že moji popularitu odstartovaly Bábovky. Nikdo nevěděl, kolik se jich prodá nebo že jednou vznikne film. Asi to tak mělo být a tak to je, já jsem v některých věcech strašný fatalista. Být nejprodávanější autorkou s sebou každopádně nese i větší míru kritiky, se kterou se musím nějak popasovat. Od nejprodávanější autorky prostě lidi očekávají víc, logicky a naprosto automaticky. A naplnit tato očekávání s každou další knihou je samozřejmě náročné a často nemožné, protože při zvyšujícím se počtu čtenářů se zároveň zvyšuje i pravděpodobnost, že někoho z nich nutně zklamu. Tomu se nejde vyhnout a mě to pak upřímně mrzí. Já chci čtenáře svým psaním bavit, zaujmout je, chci, aby s mými knihami strávili příjemné chvíle, i když jsou ta témata, která zpracovávám, někdy těžká. Nikdo přece netráví čas psaním knihy proto, aby tím ve finále někoho otrávil nebo naštval, aby mu pak někdo vyčítal, že za to vyhodil peníze. Cítím obrovský vděk za to, že mě čte takové množství lidí, moje povaha mi ale nedovoluje přistupovat k tomu jinak než realisticky a lehce pesimisticky, já jsem

LN Do dalšího scénáře podle vlastní knihy se tedy už pouštět nebudete?

Říkala jsem si, že tohle už si neudělám nikdy, ale kniha Foukneš do pěny vznikla v podstatě namísto scénáře, respektive jako pomocný text pro scénář. Dlouho jsem podobný typ road movie nosila v hlavě, ale nebyla jsem schopná scénář napsat, protože jsem hrdince neviděla pořádně do hlavy. Já jsem si s ní opravdu potřebovala sednout do auta a zažít celou tu jízdu. Takže jsem nejdřív napsala knihu, a kdo ví, jednou z ní ten scénář možná ještě vznikne.

LN Jako jedna z mála spisovatelek jste se stala popkulturní celebritou. Jak se tohle podařilo – jenom prodejem knih?

Taky jsem se přivdala k Třeštíkům, to bych neopomíjela. Jakkoli bych se z téhle škatulky manželka či snacha chtěla profesně vymanit, tohle jméno zejména na začátku sehrálo svou velkou roli. A start je samozřejmě důležitý, protože když se podaří, můžete si potom dovolit trochu zvolnit. S neznámým jménem by tohle všechno šlo nepochybně mnohem hůř a pomaleji. Svoje potom sehrály i sociální sítě, už zmiňované Bábovky, úspěch filmu Po čem muži touží , no a v neposlední řadě i StarDance. Tak nějak věřím, že mezi čtenáři a mnou už existuje něco jako partnerský vztah. Sice je občas něčím naštvu, zklamu nebo nesplním jejich očekávání, ale už se známe dlouho, takže mi zůstávají věrní. Za to jim děkuju.