Divoká jízda krále kytarových riffů
Dopoledne 18. září roku 1970. Posádka sanitky přivolané do hotelu Samarkand na londýnské Notting Hill Gate našla v opuštěném pokoji muže bez známek života. Po převozu do nemocnice St. Mary Abbot´s byl ve 12.45 prohlášen za mrtvého. Ten den zemřela legenda černošského rocku James Marshall Hendrix.
Začít hudební kariéru v éře tehdejšího swingujícího Londýna byla skvělá trefa, Hendrixův příchod do britské metropole snad nemohl být načasován lépe. Hudební scéně vládl rock, který nasával nejrůznější podněty a inspirace. Zvuková, ale i vizuální originalita se cenila nade vše. Beatles právě ohlásili, že napříště budou pracovat jen ve studiu, Stones vydali první autorské album. Vznikla superskupina Cream a The Who vršili zvukové stěny a končili rozbíjením nástrojů a prostředí bylo otevřené všem novým podnětům.
Svojí virtuózní, nesmlouvavě agresivní a zároveň lyrickou, až něžnou hrou Jimi Hendrix tyhle všechny rychle postavil do pozoru. Během několika týdnů se stal londýnskou senzací, podmaňující si diváky, čemuž jistě napomohl i jeho zjev, včetně svatozáře černých vlasů a pestrobarevných hippie kostýmů.
Jak rychle ale nahoru vystřelil, tak kluk, který ohromil Johna Lennona, prožil románek s Brigitte Bardotovou, fenomenálním způsobem uzavíral legendární festival ve Woodstocku a pomáhal měnit tvář rockové hudby, o to rychleji a bolestněji dopadl zpět na zem.
Zuby na strunách
Budoucí kytarový mág Jimi Hendrix se narodil 21. listopadu 1942 v Seattlu na severozápadě USA jako prvorozený syn teprve sedmnáctileté Lucille. Dostal hrdé jméno Johnny Allen Hendrix. A protože Amerika byla právě ve válce a Johnnyho otec Al Hendrix trčel v kasárnách, odkud mu nechtěli za žádnou cenu dát opušťák, svého synka mohl poprvé spatřit až o tři roky později.
Dětství kluka, jehož rodina a blízké okolí znaly jako Bustera (Cvalíka), bylo vším, jen ne idylické, a zcela splňovalo představy o nuzných poměrech, ze kterých výjimečný talent zamíří ke hvězdám. Jeho otec s matkou se střídavě rozcházeli a zase usmiřovali, o děti – postupně jich měli spolu pět – často pečovali příbuzní a známí, tři nejmladší navíc skončily v adopci. Navíc Lucillina láska k alkoholu měla za následek cirhózu jater, na niž nakonec v pouhých 33 letech zemřela.
Dva syny měl většinou v péči táta Al, přičemž tomu staršímu z nich zařídil úředně změnu jména na James Marshall Hendrix. Z Johnnyho se tedy stal Jimmy, které si později sám zkrátil na Jimi. Jeho dětství, život i uměleckou kariéru podrobně zaznamenal americký autor Charles R. Cross v knize Pokoj plný zrcadel z roku 2005. Česky vyšla o čtyři roky později a lze ji vřele doporučit všem zájemcům o život a hudební odkaz Jimiho Hendrixe.
Ani v pozdějším věku potíže neustávaly. Střední školu mladý Hendrix nedokončil, a když ho policie dvakrát načapala v kradeném autě, hrozilo mu dokonce vězení. Mřížím a ostnatému drátu se ale nakonec vyhnul nástupem na vojnu. Vojenský život s pravidelnou stravou a kapesným mu zpočátku docela vyhovoval, jenže postupně začaly převažovat hudební ambice a vojenský dril se mu začal zajídat.
Později, v dobách své raketově stoupající slávy, navykládal Jimi novinářům ledacos. Kupříkladu nedokončenou střední školu vysvětloval rasismem, ve skutečnosti se jednoduše – ač byl vnímavý a inteligentní – ulejval a flákal. Odchod z vojny zase vysvětloval zraněním kotníku při seskoku padákem, nicméně zmíněný Charles Cross vypátral, že Hendrix vojenskému lékaři namluvil, že je homosexuál. S tím byl také z armády propuštěn, žádný záznam o zlomeném kotníku se nenašel. Buď jak buď, tahle taktika zafungovala, přestože se tehdy jednalo o velice riskantní krok: v tehdejším armádním prostředí vládla nesmlouvavá homofobie a skutečným i domnělým gayům hrozilo brutální násilí i smrt.
První kytaru, otlučenou akustickou, získal Hendrix zhruba ve čtrnácti letech. O dva roky později pak měl už tu pravou, elektrickou. Od té doby byla jeho největším koníčkem a vášní: dokola zkoušel akordy, běhy a riffy, které odkoukával, kde se dalo. Nepřestal s tím ani na vojně. Jak jen mohl, držel nástroj v rukou a piloval techniku.
Kde se dalo, odkoukal i různé showmanské špílce a triky, které ho nakonec proslavily, třeba hraní za hlavou nebo vybrnkávání pomocí zubů. Jeho mistrovství a virtuózní ovládání nástroje dokazovalo i to, že coby přeučený levák dokázal bez problémů zahrát i na pravoruký nástroj, který držel obráceně, vzhůru nohama.
Hendrixovo hudební putování nemohlo začít jinde než na americkém Jihu, zemi černošským muzikantům zaslíbené, nicméně se tam setkal také s projevy tvrdé rasové segregace, jakou v mládí v liberálním Seattlu nezažil. Navíc měl pořád hodně hluboko do kapsy, což se příliš nezměnilo ani tehdy, když dal Jihu vale a koncem roku 1963 přesídlil do New Yorku. Místo honorářů však postupně začal narůstat seznam velkých jmen, která se svou kytarou doprovázel: Solomon Burke, Ike a Tina Turnerovi, Isley Broters nebo Little Richard. Mnohostranné
Hendrixovy hudební zájmy se zdaleka neomezovaly jen na rhytm and blues a – podle tehdejších měřítek – čistě černošskou hudbu. Oblíbil si Boba Dylana, poslouchal hudbu bílých rockových kapel, zaujali ho i kytaristé jako Eric Clapton nebo Jeff Beck.
Nakonec se chytil a dostal angažmá v newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village, kde v klubu s podivným názvem Café Wha? sestavil svoji první vlastní kapelu Jimmy James and The Blue Flames. Tehdy si také změnil své křestní jméno na Jimi.
Londýnské zjevení
A tehdy také poprvé zaujal. Hendrixova divoká hra a showmanské kejkle se staly lokální atrakcí, pro jeho budoucnost ale neměla ani tak význam pozornost mladého newyorského publika jako nadšení dvou Britů: modelky Lindy Keithové, přítelkyně Keitha Richardse ze slavných Rolling Stones, a Chase Chandlera, basáka kapely Animals. Linda Keithová byla jedenadvacetiletá kráska z dobré rodiny, velmi inteligentní a vnímavá a s velkým přehledem o britské rockové scéně. Když poprvé viděla Hendrixovo vystoupení, okamžitě se rozhodla, že ho musí doporučit někomu významnému z hudební branže, a hned zkoušela dohazovat kontakty. Andrew Loog Oldham, tehdejší manažer Rolling Stones, pohříchu nezabral (posuzoval ale spíš Jimiho ošuntělý zjev než jeho hru), nereagovali ani samotní Stouni. Navíc Keith Richards se projevoval jako zuřivý žárlivec. Nakonec až Chandler, který mezitím odložil basu a stal se manažerem, byl první, kdo pochopil, co v mladém kytaristovi je.
Po turné s Animals se Chandler vrátil do New Yorku a přemluvil Hendrixe, aby se s ním vydal do Británie. I přes jisté problémy s formalitami a smlouvami, které Jimi lehkovážně uzavřel, aniž by je četl, nakonec 23. září 1966 nastoupil na palubu letadla společnosti Pan American k letu směr Londýn.
Za jeho raketovým vzestupem stála pevná manažerská ruka Chase Chandlera. K Hendrixovi připojil basistu Noela
Reddinga, bývalého kytaristu několika bezvýznamných kapel, a bubeníka Mitche Mitchella, který měl slušný jazzový základ. Trio dostalo název The Jimi Hendrix Experience, přičemž rozjezd téhle kapele zajistila série vystoupení ve Francii, kde úspěšně předskakovali Johnnymu Hallydayovi.
Přesně za měsíc natočili první malou desku, Hey Joe, na jejíž druhé straně se objevila první Hendrixova vlastní skladba– Stone Free. Chandler Jimiho dokázal přesvědčit, aby zapracoval na vlastní tvorbě, a zároveň mu dodával odvahu k sólovému zpěvu, protože v tomto ohledu si jeho svěřenec zpočátku absolutně nevěřil. Výsledek? Singl vyšel v prosinci 1966 a dostal se mezi první desítku hitů.
Následující rok by se dal bez přehánění označit za rok Jimiho Hendrixe. Vedle několika dalších singlů vyšla v květnu a v prosinci alba Are You Experienced? a Axis:Bold As Love, dokazující jeho kytarové i autorské mistrovství a originalitu.
Sluší se připomenout také dvě jména: Rogera Meyera a Eddieho Kramera. První byl autorem řady efektových zařízení, dotvářejících charakteristický „hendrixovský“zvuk, druhý bděl nad výslednou podobou studiových nahrávek a dodnes je jakýmsi správcem Hendrixova hudebního odkazu. V červnu 1967 vystoupilo trio na rockovém festivalu v kalifornském Monterey a Jimi se rázem stal hvězdou i na druhé, své domácí straně Atlantiku.
Čtenáři britského časopisu Melody Maker jej pak jednoznačně zvolili umělcem roku 1967.
Velkolepá jízda pokračovala, rok na to, v prosinci 1968, vychází dvojalbum Electric Ladyland, které se v USA stává hitem číslo jedna. Bylo by divné, kdyby tohle všechno s mladým umělcem nezacvičilo, vábení požitků slávy podlehli i jiní. Úspěch se i Jimimu převalil přes hlavu jako tsunami a jeho tíha mu pozvolna začala trhat duši i tělo na kusy. Čím víc koncertů, víc času ve studiu, tím víc drog, chlastu a ženských. Přišly i první neshody s Noelem Reddingem, který nakonec v roce 1969 odešel.
Rozvážného a systematického Chandlera vystřídal na postu manažera jeho dosavadní partner Michael Jeffrey. Protřelý a mazaný intrikán bez skrupulí považoval Hendrixe především za skvělý zdroj příjmů – v roce 1969 byl totiž Jimi Hendrix nejlépe placeným rockovým umělcem.
Na pár dnů se Hendrixovi podařilo s několika přáteli uniknout alespoň na výlet do Maroka, který měl dvojí dohru: při zpáteční cestě se zastavil v Paříži, kde Jimi prožil krátké milostné dobrodružství s Brigitte Bardotovou, ještě předtím v Maroku mu však jakási žena věštila budoucnost a předpověděla to, co mělo do roka dojít naplnění...
V srpnu Hendrix uzavíral nejslavnější třídenní festival ve Woodstocku a na přelomu let 1969 a 1970 nahrál živé album Band of Gypsys. Doprovázel ho dávný kamarád z vojny, basista Billy Cox, a bubeník Buddy Miles. Trio bylo kompletně černošské, lidé si to proto vykládali jako Hendrixovo vstřícné gesto vůči aktivistickým černošským skupinám v USA.
Hendrix se alespoň na pár dní vydal do Maroka. Při zpáteční cestě se zastavil v Paříži, kde prožil krátké milostné dobrodružství s Brigitte Bardotovou.
Nejpravděpodobnější varianta Hendrixovy záhadné smrti zní, že upadl do kómatu po užití nadměrné dávky hypnotik a poté se udusil vlastními zvratky
Dlouhý volný pád
V roce 1968 Hendrix s Jeffreyem koupili bývalý klub v Greenwich Village a nechali ho přebudovat na Electric Lady Studios. Vlastní studio byl Jimiho sen, který měl zároveň ušetřit astronomické výdaje za pronájmy. Hendrix ve studiích obvykle trávil spoustu času nekonečným vylepšováním nahrávek. V roce 1970, v témže roce, co se do doprovodné skupiny vrátil Mitch Mitchell, v Electric Lady Studios poprvé nahrával – mimochodem, toto studio funguje dodnes. Během tři čtvrtě roku v této sestavě odehráli několik vydařených koncertů, které střídala série propadáků, kdy zdrogovaný Hendrix předčasně ukončil nevalnou produkci. Jimi se ocitl na pomyslné křižovatce, trápil se se svým dalším hudebním směřováním, ale nebyl ani v dobré kondici duševní a tělesné. Nespavost, únavu i nechutenství přebíjel hrstmi medikamentů a drog.
V závěru své životní cesty odehrál několik mizerných koncertů a nakonec odletěl do Londýna. V posledních dnech mu dělala společnost německá krasobruslařka Monika Dannemannová. Její výpovědi si po Hendrixově smrti vzájemně protiřečily, takže nakolik její chování přispělo k Jimiho tragickému konci, zůstane záhadou. Nejpravděpodobnější je, že Hendrix upadl do kómatu po užití nadměrné dávky hypnotik a poté se udusil vlastními zvratky.
Kolem smrti rockové legendy se však dodnes kupí celá řada nejasností. Hendrix měl po smrti v dýchacích cestách značné množství červeného vína, to ovšem neměl rád. Vynořily se tak spekulace, že mohl být zavražděn. Kým? Buď Jeffreym, který chtěl inkasovat jeho životní pojistku, nebo FBI či CIA, jež se prý snažily likvidovat některé umělce svádějící mládež na scestí. Ať už to bylo jakkoli, Jimi Hendrix vstoupil do pochmurného „Klubu 27“– mezi legendární muzikanty, kteří opustili svět vpouhých sedmadvaceti letech, jako byla třeba Janis Joplinová, Jim Morrison nebo později Kurt Cobain a Amy Winehouse.
Avšak hudba, kterou nám Jimi Hendrix zanechal, je v nejlepším slova smyslu nadčasová. Vyrůstá sice z bluesových kořenů, ale díky své zvukové mnohotvárnosti je jedinečná, svébytná a nezaměnitelná s čímkoli jiným, co na hudební scéně vzniklo. I dnes se rodí nespočet coververzí jeho nahrávek – ať už od renomovaných kytaristů, nebo třeba od smyčcových uskupení a orchestrů. Byla to divoká jízda – „Příběh života je rychlejší než mrknutí oka,“napsal Jimi Hendrix ve svém posledním textu, jako kdyby už znal svůj osud.