Zhubne italský parlament?
Ano, protože se tím zpřehlední politická mapa, zrychlí rozhodování a ušetří nemalé množství financí. Ne, protože by tím byly postiženy zejména menší strany, po desetiletí fungující systém demokratického zastoupení by se tím nebezpečně vychýlil a demokracii nelze přepočítávat na peníze.
To jsou ve zkratce hlavní argumenty zastánců a odpůrců ústavních změn, k nimž se Italové včera a dnes mohou vyjádřit v lidovém hlasování. Klíčové změny se týkají snížení počtu poslanců a senátorů: z aktuálních 630 na 400 (v případě poslanecké sněmovny), respektive z 315 na 200 (v případě senátu). Předvolební průzkumy dlouhodobě signalizují jasnou převahu příznivců změny, přibližně v poměru 70 : 30. Pokud referendum skončí kladným výsledkem, v praxi se ústavní změny projeví při příštích parlamentních volbách.
Stávající plebiscit je sice teprve čtvrtým ústavním referendem od vzniku Italské republiky (1946), nicméně podobné hlasování se konalo relativně nedávno, v prosinci 2016. Ve hře tehdy bylo vedle snížení počtu poslanců a senátorů také výrazné omezení pravomocí senátu (aktuálně mají obě komory italského parlamentu prakticky stejnou moc) a tehdejší premiér Matteo Renzi z Demokratické strany (PD) svázal s kladným výsledkem hlasování své další působení v úřadě. Plebiscit však pro předkladatele skončil drtivou porážkou – proti navrženým změnám se vyslovilo přes 59 procent zúčastněných – a Renzi záhy poté rezignoval.
Proti byly jen malé strany Tentokrát nikdo podobným způsobem „hlavu na špalek“nepoložil a většina významnějších politických stran zprava i zleva, od krajně pravicových partají jako Liga (Lega) či Bratři Itálie (FdI) po středolevou PD, změnu ústavy podpořila. Jen Berlusconiho Vzhůru Itálie! (FI) a také liberální Živá Itálie (IV) – založená právě Renzim a dalšími odštěpenci z PD – nedaly svým příznivcům jasné doporučení. Proti byly zejména menší a regionální strany, pro které radikální snížení počtu poslanců a senátorů znamená, že napříště už také nemusí žádné zákonodárce mít.
Vypsání ústavního referenda bylo součástí koaliční smlouvy mezi populistickým Hnutím pěti hvězd (M5S) a PD z loňského roku, na jejímž základě vznikla tzv. druhá Conteho vláda. Premiér Giuseppe Conte (bezpartijní) je dosud v úřadu. Případné schválení ústavních změn může být vzpruhou zejména pro M5S, které sice jako mladé hnutí v parlamentních volbách v březnu 2018 ziskem téměř 33 procent hlasů zaznamenalo famózní úspěch, od té doby však od něj zhruba polovina sympatizantů odešla.
Italové rozhodují v referendu o citelném snížení počtu poslanců a senátorů. Podle odpůrců to může omezit politickou soutěž i samotný demokratický systém.
Italské počty nejsou extrémní Podle odhadů by státní kasa na sníženém počtu poslanců a senátorů ušetřila za jedno volební období (které teoreticky trvá pět let) 300 až 500 milionů eur, v přepočtu tedy až 13 miliard korun.
Z regionálního hlediska by se výrazně změnily poměry v senátu, který je volen podle provincií, jichž je v Itálii 20. Na redukci počtu senátorů by vydělaly ty nejméně lidnaté, jako je severní Údolí Aosta či Molise ve střední Itálii – zachovají si stávajícího jednoho, respektive dva senátory. Naopak nejlidnatější Lombardie by přišla asi o 15 senátních křesel.
Odpůrci ústavních změn namítali, že stávající počty italských zákonodárců nejsou neobvykle vysoké a že řada evropských zemí má vzhledem k počtu obyvatel poslanců a senátorů podobný počet či ještě více. A statistiky jim dávají za pravdu. Vezme-li se za základ dolní sněmovna, tak v šedesátimilionové Itálii nyní připadá na jednoho poslance necelých 100 tisíc obyvatel, tedy podobný počet jako ve srovnatelně velké Francii či Spojeném království.