Za kolik necháte zabít dědečka?

Debaty o ceně života za koronaviru se vrací

Epidemie koronaviru se opět rozjíždí, ještě rychleji než na jaře. Opakují se také podobné debaty, jen jsou vyostřenější a nesmiřitelnější. A znovu se pochopitelně objevuje i otázka, jaká je vlastně cena života a co má společnost a vláda obětovat pro záchranu potenciálně ohrožených. Má zavést mírná omezení, přijít s něčím razantnějším, nebo opět uzavřít celou ekonomiku? Nebo zvolit taktiku tak zvaného promoření i za cenu vysokého počtu obětí?

Na debatě o ceně života přitom není nic nelidského. Jde o racionální uvažování, protože ekonomové vidí, že máme omezené zdroje, a pokud je vydáme na jednu věc, nezbude na jiné. Máme omezené prostředky na zdravotnictví a i oslabení ekonomiky může vést nepřímo ke snížení věku, kterého se většina z nás dožije. Zkrátka vždycky je něco za něco a musíme s tím počítat. Cenu lidského života už navíc většina ekonomů nepočítá tak, že si spočítá, jakým ekonomickým přínosem by byl daný člověk, a tak spočítá jeho cenu. Do ceny života se ideálně má započítat vše včetně toho, nakolik je člověk třeba emocionálním přínosem pro své okolí, i když už dávno nepracuje. Oceňuje se nejen celý život, ale i měsíce, dny či hodiny. Používají se různé metody a na Západě vychází hodnota života – pomineme-li metody oceňující vysoce zdraví a počítající tak i se zápornou hodnotou některých lidí – velmi vysoká. V řádech desítek či stovek milionů korun.

Z toho plyne to, že i čistě početně, pokud by měl překotný vývoj epidemie vést přímo či nepřímo k tisícovkám obětí, se vyplatí pro zastavení nárůstu nemocných zavést i ekonomicky nákladná opatření. Prostě ani čistě početně neplatí, že když umřou lidé, kteří by stejně umřeli později, nic se neděje. Málokdo ostatně umírá rád, když nemusí, a málokdo chce expresně odpravit na onen svět své rodiče či prarodiče. Navíc nekontrolovatelný rozvoj epidemie vede většinou k tomu, že část lidí omezí své pracovní, nákupní a další aktivity. Nepočítáme tedy cenu za záchranu životů proti stavu, kdy vše funguje jako obvykle, ale oproti již postiženému hospodářství.

Je tu ale ještě nyní velmi populární nápad, že stačí ochránit nemocí nejvíce ohrožené, nechat nemoc nekontrolovaně proběhnout populací a získat tak kolektivní imunitu. Lidé onemocní, získají imunitu, a až jich bude dost, virus se už nebude mít jak šířit. V tuto chvíli to ale spíš vypadá jako nápad podvodného bankéře a doktora Mengeleho v jednom. Zatím nikdo neví, jak za rozumných nákladů ochránit před infekcí staré a nemocné lidi, kteří mají vyšší šanci, že je virus zabije, bez kontroly šíření viru v celé populaci. Představy, že šíření infekce k nim zastaví například čestné prohlášení či potvrzení těch, kdo jsou s nimi ve styku, že jsou zdraví, na vir zatím dojem neudělaly. Někteří proto navrhují tyto lidi obětovat, což je prý jen malá cena za vymýcení nemoci. Je to ale morálně nepřijatelné, a navíc zatím není jisté, u kolika procent lidí a na jak dlouho imunita po prodělání infekce funguje. Výsledkem by byl vysoký počet obětí s nejistým efektem.

Zřejmě nemáme moc na výběr. Buď se nám povede nějakými zásahy rozšiřování infekce zabrzdit, nebo bude třeba nákladných opatření zasahujících hospodářství. Ekonomové by pak měli i na základě ocenění lidského života navrhnout, co dělat, aby to bylo co nejefektivnější. Vir si nějaké oběti vyžádá, ale mělo by jich být co nejméně a boj s explodující epidemií by měl být co nejlevnější.

Zatím nikdo neví, jak za rozumných nákladů ochránit před infekcí staré a nemocné lidi, kteří mají vyšší šanci, že je virus zabije, bez kontroly šíření viru v celé populaci