Vkusná hudební pohlednice
Vystoupení světoznámého houslisty Daniela Hopea na Strunách podzimu mělo v sobotu večer na hladině Vltavy nedaleko Žofína klidnou a příjemnou atmosféru. Pod širým nebem nemohlo nic dopadnout lépe.
Klidný a líbezný koncert byl odměnou za těžko představitelné pořadatelské úsilí, které mohlo z mnoha důvodů do poslední chvíle dopadnout úplně jinak. Klidný večer jako dlouho připravovaný svátek.
Vivaldiho Čtvero ročních dob, nebo jak se mezi muzikanty říká Čtveráky, je samozřejmě jeden z nejpopulárnějších hudebních kusů vůbec. Jejich minimalismem inspirovaná verze Maxe Richtera z nich udělala hit ještě jednou a jistě ne naposled. Samotná kompozice Vivaldi Recomposed ukazuje, že Richter je právem jedním z nejúspěšnějších a nejžádanějších skladatelů. Samotný nápad převléci Vivaldiho do soudobého hávu samozřejmě vyvolá nedůvěru, protože různých umělců a pak celých průmyslových odvětví, kteří se jen přiživují na slávě uměleckých děl minulosti, je mnoho.
Tady se ale podařilo stvořit skladbu, která má svou tvář, je zajímavě řešená, zůstává úsporná, je něčím pietní i dostatečně osobitá. Moudře zachovává půdorys originálu, není delší ani opulentnější a skutečně připomíná čtveřici barokních koncertů o třech větách. Ale hlavně chytře a vynalézavě pracuje s rytmem, harmonií, elektronickými efekty – a samozřejmě také s hudebními citacemi Vivaldiho. Zkrátka po všech stránkách dokonalé řemeslo.
Jakýmsi předskokanem byla podobně laděná, minimalismem inspirovaná úprava Smetanovy Vltavy od Jiřího Slavíka, který je vedle komponování také jazzovým kontrabasistou. Bylo milé slyšet důvěrně známé motivy, ve kterých se potkával jazz, minimalismus, Smetana i folklor. Richterova kompozice je ale stylově čistší a důmyslnější. Daniel Hope během této předehry přijel lodí, ale to byl vlastně jediný trochu vnějškový efekt. Svým zlatě krásným tónem provedl celou kompozici a s doprovázejícím Epoque Orchestra a Kattou u cembala se soustředil jenom na hudbu. Publikum na úvod pozdravil ředitel festivalu Marek Vrabec a z jeho promluvy jsou podstatná dvě slova: zázrak a naděje. Že se taková akce vůbec povedla a že i tato krize jednou skončí.
Vivaldiho a Richterova kompozice nemá vrchol ani kulminační bod – v každém ročním období jsou jiné nápady na podobném principu. Emocionální tečkou se tak musely stát přídavky. Také Daniel Hope krátce oslovil publikum, všem poděkoval a přidal jednu z písní svého oblíbeného Kurta Weilla v úpravě pro housle. Zahrál ji tak, že by se tyto melodie daly poslouchat ještě hodinu. Celý program pak uzavřel nepřeslazenou úpravou Dvořákovy Humoresky. Ze všech kulis, proslovů i hudby se snadno mohlo stát klišé, mnohokrát se to stalo a ještě stane. Ale tady se dalo všem věřit, nezaznělo jedno slovo navíc a všechno do sebe zapadalo.
Mnohonásobné dobrodružství Nazvučené provedení pod širým nebem nikdy není takovým hudebním zážitkem jako živé v koncertní síni. Ale zvuk byl přirozený a celá produkce nepůsobila ani trochu přepjatým dojmem. Vkusnější estrádu si už nelze představit. Podvečer na Vltavě dokázal člověka přenést málem do atmosféry zfilmované Hrubínovy Srpnové neděle; panoráma Hradčan, řady náhodných diváků na mostě Legií a před Národním divadlem, posluchači v lodích a pomalu se rozsvěcující světla oken a projíždějících tramvají – to vše připomínalo, že Praha je opravdu krásná, pokud si to sami nekazíme. Někdo by se mohl ptát, proč se na Vltavě takto nepořádají koncerty už pár desítek let. Na druhou stranu je to dobře, protože takové koncerty by měly v uplynulých letech zcela určitě vyšší vstupné a mnohem nižší uměleckou laťku. Záznam vysílá Česká televize příští sobotu a nakročeno má ke všem mezinárodním televizním kanálům. Reklama Prahy jako hudební a po všech stránkách kulturní světové metropole bude zase jednou vypadat mnohem lépe, než jak je to ve skutečnosti.
V atmosféře vlídného letního večera se dalo na Žofíně přemýšlet i nad jinými pořadateli, kteří na podobnou publicitu nedosáhnou, ale jejichž koncerty mohou mít v této situaci srovnatelný efekt. Ve stejném čase hrálo Collegium 1704 v Rudolfinu Mesiáše a o den později tu končila Dvořákova Praha. Být v tomto čase pořadatelem podobných akcí je mnohonásobné dobrodružství, do kterého může zasáhnout cokoliv.
Pokud se ale zbytečně nehazarduje, zážitek si člověk dlouho pamatuje. Jestli tato krize „stvoří novou epochu“, jak říkal v rozhovoru Daniel Hope, je samozřejmě otázka polemická. V každém případě nemůže epochu stvořit virus, to může udělat jen velké a obětavé úsilí mnoha lidí, kterým opravdu jde o něco kvalitního.
Daniel Hope, Epoque Orchestra – Max Richter / Vivaldi: Four Seasons Recomposed
Struny podzimu, Praha, 19. 9.
Autor je hudební publicista