Svátek pokrytectví

Ministr Vojtěch je vítaným obětním kozlem

Když předseda vlády svému ministrovi po rezignaci děkuje a dodává, že „byl znechucený politikou a médii a rozhodl se odejít“, prostý občan by uronil slzu. Přitom je dostatečně známo, že Andrej Babiš Adama Vojtěcha k rezignaci tlačil (a přitom jej veřejně hájil) mnoho měsíců – už jen tím, jak se k němu choval, nejen před kamerami...

Byl Adam Vojtěch opravdu tak hrozným ministrem, jak tvrdí opozice a její hlásní troubové? Rozhodně ne, vlastně dobré hodnocení vystavil bývalému ministrovi jen pár minut po rezignaci prezident lékařské komory Milan Kubek. Sice na ministra kydal špínu, ovšem kritika z úst pohrobka Davida Ratha (Rath jej, poté co se stal ministrem, instaloval jako svého nástupce) je vlastně skvělým vysvědčením pro každého ministra zdravotnictví. Vojtěch na ministerstvo nastupoval právě se zadáním, aby se strukturami, které výborně reprezentuje pan Kubek, bojoval.

Patnáctiletý kapitán

A částečně se mu dařilo. Přišel na ministerstvo jako outsider, není lékař, je mladý, proslavil se zejména jako zpěvák a byl od samého počátku exponentem ANO a jeho politiky na ministerstvu. Vlastně představoval jednoho z mála stranických expertů, kterými hnutí disponovalo. A okolí jej podceňovalo. I autor tohoto textu ho v rozhlase skepticky označil jako patnáctiletého kapitána. Na druhou stranu Adam Vojtěch, stejně jako hrdina Vernova románu, v mnoha ohledech obstál (nákupy, úhradové vyhlášky či zdravotnické pomůcky, elektronizace...).

Po nástupu na ministerstvo se nezhroutil. Zdravotnictví je vražedně náročný resort, leckterého ministra už zlomil, některý propadl alkoholu, další třeba nicnedělání. Vojtěch se vyvaroval obého, a bavíte-li se s lidmi v oboru, kteří nejsou fanatickými představiteli jednotlivých zájmových skupin, řeknou vám, že to byl opravdu dobrý ministr. Ve sporných otázkách naslouchal všem stranám sporu a snažil se meritokraticky hledat řešení dobré „pro všechny“.

To ovšem neznamená, že Vojtěch jako ministr nedělal chyby. Za prvé podcenil politiku jako takovou. Věnoval se především svým strategickým záměrům a „operativu“přenechával jiným, což je v tuzemské zdravotnické džungli chyba. Ministr, který neukáže „velkým klukům“, že si nenechá foukat, je slabý. Takže Adama Vojtěcha obcházeli ředitelé velkých fakultních nemocnic i šéfové farmafirem, a když potřebovali něco domluvit, šli rovnou za premiérem. A premiér to připouštěl. Výsledkem bylo, že v některých otázkách ministra neposlouchali ani podřízení. Například když se ministr spolu s premiérem dohodli o léčebném konopí, ministrovi podřízení to úspěšně zazdili. I proto začal ztrácet premiérovu podporu.

Epidemie covidu de facto jeho mandát prodloužila o několik měsíců, avšak jak sám odstupující ministr konstatoval, stal se ministrem covidu. A při tom vynikly jeho slabiny. Největší covidovou chybou bylo třeba tvrzení z počátku epidemie, že ochranných prostředků je dost. Nebylo. Že pak před premiérem ministr sklapl podpatky a koncem srpna uvolnil opatření, která navrhovali hygienici, bylo jen součástí série ponížení, která prožíval. Kdyby tehdy Adam Vojtěch práskl dveřmi a podobně jako hygienik Rastislav Maďar odešel z funkce, mohl si zachovat politicky tvář. Neudělal to a dnes je možné na něj politicky „hodit“vinu za explozivní růst infekce.

Vojtěchův nástupce a rival Roman Prymula je v mnoha ohledech jeho opakem. Je to typická stará struktura s výbornými vztahy s Milošem Zemanem. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) jej v létě 2016 vyhodil z místa ředitele nemocnice pro brutální střet zájmů (obchodoval s firmou své dcery). Jenže už další ministr z ČSSD z něj udělal v roce 2017 náměstka. Prymulova afinita k ČSSD není tajemstvím, stejně jako jeho příchylnost k čínské medicíně, což bylo politické téma tažené sobotkovskou ČSSD. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odbornost není vždy prioritou pana Prymuly.

Jak se premiérovo rozhodnutí promítne do politiky ministerstva? Jednoznačně, veškeré strategické cíle, které si před volbami hnutí napsalo do programu, budou zapomenuty. Situace je nakloněna přísunu obrovských částek do zdravotnictví a Roman Prymula je bude rozdělovat nepochybně ve shodě s, jak s oblibou říká Andrej Babiš, „matrixem“. O žádných reformách, natož mocenských posunech ve zdravotnictví též nemůže být řeč.

Že před premiérem sklapl podpatky a v srpnu uvolnil opatření, která navrhovali hygienici, bylo jen součástí série ponížení, která prožíval

Další agent Hradu ve vládě

Co nám epizoda s ministrem zdravotnictví Vojtěchem přináší v podobě naučení? Že bez maximální podpory předsedy vlády není reforma vůbec ničeho možná (v tom se opakovala historie mnoha předchozích ministrů). A též že není možné „neřídit“resort. Pan Prymula nepochybně dostojí své pověsti rázného lékaře-plukovníka, v tom si budou s premiérem určitě rozumět. Horší to bude při řešení nejpalčivější otázky těchto dnů, jak zadržet a utlumit virus a nezastavit ekonomiku. Tady je premiér mezi dvěma mlýnskými kameny a do vlády si nasadil ministra, který může být loajálnější k prezidentovi než ke svému předsedovi vlády.