Nové dětství

V knize, z níž přinášíme dnešní ukázku, americký psycholog zabývající se vzděláváním Jordan Shapiro radí, jak vychovávat děti, aby prospívaly v digitalizovaném světě.

nás představovat si každý předmět jako sbírku idejí nebo dovedností, které lze uložit do intelektuálního úložiště. Studenti byli jako schránky, do kterých učitelé cpali akademickou látku.

Nové vzdělávání potřebuje kultivovat myšlenkové návyky pro plynulejší, transakční a nelineární svět. Naše děti potřebují chápat, že matematika, fyzika, biologie, chemie, historie, poezie, mytologie a literatura jsou srovnatelné a spojené způsoby, jak zúročit lidské zkušenosti. Akademické obory jsou jen symbolické jazyky nebo situační omezení, která nám umožňují extrahovat význam z reprezentativních souborů dat. V dřívějších technologických érách bylo v pořádku představovat si, že ideje jsou „obsah“, druh abstraktní substance obsažené v knihách, záznamech, dokumentech a textech. Ale nyní, kdy pro přenos kódovaných příkazů do strojů, které dokážou dešifrovat data do zvuků, obrazů, map, her, a dokonce objektů vytištěných v 3D, používáme digitální bity, se studenti musejí naučit, jak vidět sami sebe jako webové prohlížeče a tiskárny. Dítě není kontejner, spíš kognitivní činitel, který dekóduje symbolické systémy, přidává omezení charakteru, ukládá věci do osobních schránek a vytváří kontexty na základě hodnot a názorů.

Školy potřebují více mezioborových aktivit, které poskytnou studentům příležitosti pro extrahování informací ze smíšených souborů dat a převedou je do vědomostí, které se stanou relevantními v nečekaných kontextech.

Všude na světě se vzdělavatelé a politici snaží přijít na to, co se děti budou potřebovat naučit, aby byly připraveny přispívat k nejisté ekonomice. Už v roce 2015 společnost McKinsey & Company odhadla, že „45 procent pracovních aktivit by mohlo být automatizováno s použitím již předvedené technologie“. Dalších 13 procent by mohlo být zautomatizováno, pokud by schopnost počítače zpracovat jazyk dokázala dosáhnout „průměrné úrovně lidského výkonu“.

Lidé začínají vidět potenciál technologií narušovat ekonomické normy a dospělí se zoufale snaží identifikovat takzvané schopnosti 21. století, které dětem poskytnou finanční a profesní stabilitu. Nejběžnější

společný refrén je ten, že děti potřebují vyvinout flexibilitu, adaptabilitu a kreativitu – předpokládá se, že tohle jsou přirozené lidské schopnosti, které umělá inteligence nikdy nedokáže napodobit. Ale to je neadekvátní řešení problému. Ve skutečnosti to vlastně vůbec nevypadá jako řešení. Je to jen způsob, jakým se dospělí vyhýbají výzvě, která je do očí bijící. Uznávají nejistotu, ale práci s představováním si budoucnosti přehazují na své děti. Je to nezodpovědné.

Pravdou je, že nepředvídatelnost není specifická pro naši dobu. Svět je neustále v pohybu. A veškerým účelem výchovy dětí vždycky bylo předávat moudrost, duchaplnost a ideje z jedné generace na druhou a zároveň zvládat obtíže plynoucí ze života v neustále se měnícím světě. Úkolem dospělých je překoncipovat rituály dětství tak, aby hodnoty, dovednosti a koncepty, které lidstvu tak dobře sloužily v minulosti, zůstaly smysluplné, relevantní a aplikovatelné i v nových kontextech.

Právě nyní se dospělí musí soustředit na modifikování opotřebovaných jazyků, kódů a symbolických systémů, aby

Náš současný vzdělávací systém učí děti vidět samy sebe jako rigidní nádoby. Ale svět vyžaduje, aby se staly spíš propustnými membránami.

Staré školské struktury, rutiny a učební osnovy propagují segmentované chápání univerza. Klášterní model času upřednostňuje epizodické soustředění. Vnímání informací stylem lístkového katalogu propaguje vnímání vlastního já jako úložiště. Všechny konvence běžného školního dne učí děti rozčleňovat svou existenci do samostatných oblastí. To je problém, protože v budoucnu nebude záležet na tom, jak flexibilní, adaptabilní, kreativní, sebevědomé nebo podnikavé děti budou, když si nebudou schopny představit, jak se schopnosti, ideje a osobnostní příběhy převádějí napříč digitálními, infrastrukturními a ekonomickými sítěmi s použitím nástrojů doby.

Musíme opustit svou loajalitu k povrchní ornamentálnosti zbytečných systémů správy informací. Musíme si přestat myslet, že technologické zbytky našich dřívějších nepoddajných centralizovaných byrokracií jsou zásadními komponentami učebního procesu. V propojeném světě se úspěch automaticky nově definuje. Protokoly a procesy jsou nyní mnohem cennější než vlastnosti. Proto už se vzdělávání nemůže zaměřovat na destinace, milníky ani hraniční body. Nyní jde v první řadě o šířku rozsahu. A proto u dětí musíme spíš oslovit schopnost plynutí než uchovávání.

Redakčně upraveno a kráceno