„Příspěvek pro tátu jsem našla náhodou“
Pan K. je ve svých 84 letech vdovec žijící s rodinou dcery, která se o něj stará. Do svých 78 let byl aktivním sportovcem a jezdil i na kolečkových bruslích. Sport byl jeho celoživotní vášní, ať hokej, či plavání. V současnosti jezdí po amputaci dolní končetiny ve stehnu na invalidním vozíku. Přál si sice elektrický, ten ale dostat nemohl, protože má amputovanou „pouze“jednu končetinu. Snaží se využít protézu. Amputace proběhla před půl rokem. Jako sportovec je houževnatý a stále ještě se snaží a zvyká si. V jeho věku to déle trvá. Rehabilitaci z důvodu vysokého věku lékaři nedoporučují, nácvik v tomto věku je těžký. Zcela opomíjejí, jak aktivního seniora před sebou mají.
Než mu byla amputována noha, prodělal velmi bolestivé onemocnění a vyžadoval celodenní péči a podporu, kterých se mu v rodině jeho dcery dostalo. Bolesti měl takové, že nemohl ani spát, a těžko se hledala diagnóza a léčba. Dcera pečovala, chodila do práce. Snažila se ve své práci si pracovní pozici udržet. S nárůstem objemu péče to nebylo možné, i když se do péče zapojil i dceřin manžel. Žádost o příspěvek dcera podala až letos v lednu, přidělen jí byl o 7 měsíců později, tedy v červenci. „Příspěvek jsem si sama našla, náhodou jsem se o něm dozvěděla,“dodává. Nikdo jí během léčby tuto možnost podpory neporadil.
Otci na vozíku ve věku 84 let s amputovanou nohou byl přidělen druhý stupeň závislosti na péči, tj. středně těžká závislost. Dům, kde rodina bydlí, byl bariérový. Nutnost uzpůsobit jej pro užívání vozíku byla nezbytnou podmínkou pro bezpečné a kvalitní bydlení celé rodiny a pro péči. Zkoušeli příspěvek na zvláštní pomůcku: nájezdní plošinu či schodový výtah. Jednali s doporučenými firmami, ale proces jim připadal natolik složitý a zdlouhavý, že vše vyřešili rychleji a levněji. Co zůstává, je pocit jisté nepodpory pro dlouhověkého tatínka, který statečně nese svůj osud a zvyká si na protézu na invalidním vozíku. os
Příspěvek pečující dceři přidělili o 7 měsíců později
ILUSTRAČNÍ FOTO SHUTTERSTOCK