Staří dobří separatisté
Rozbití Náhorního Karabachu bourá koncept separatistických státečků
Autor komentáře má v živé paměti historku, jak byl odvlečen arménskými policisty na stanici jen proto, že fotografoval v centru Jerevanu bleší trh. Poté, co se na něj přišla podívat celá stanice včetně náčelníka jerevanské policie, byl beze slova vysvětlení propuštěn. „Kdybyste neměl akreditaci, pošleme pro tlumočníka a budeme vás vyslýchat,“řekl jeden s policistů, aniž by se mi dostalo vysvětlení, co je na focení blešího trhu zakázané.
Podle jednoho z evropských diplomatů v zemi jsou bezpečnostní složky v poslední době velmi nervózní z toho, že se nepodařilo spolehlivě předpovědět ázerbájdžánský útok na Náhorní Karabach a varovat před ním. Zjevně totiž nešlo o reakci na arménské ostřelování, jak oficiálně tvrdí Ázerbájdžán, ale o předem připravenou operaci s cílem získat přinejmenším část této de facto separatistické republiky.
Ázerbájdžán před konfliktem v Náhorním Karabachu intenzivně zbrojil. Posiloval přitom zbraně, které se hodily k dobývání maličké enklávy v horách, sousedící s vlastním územím – dělostřelectvo, speciální jednotky a průzkum. Vládě v Baku významně pomohlo Turecko, které dodalo bezpilotní letadla Bayraktar TB2 od malé, ale dynamicky se rozvíjející firmy Baykar.
Tyto stroje se svou schopností útočit všude a přesně na určené cíle staly symbolem této války, civilisté i vojáci z nich měli obrovský strach. O přípravě na válku svědčí také částečná mobilizace a sepisování automobilů pro případ válečného konfliktu Ázerbájdžánem. Rusko přitom fakticky odmítlo v Náhorním Karabachu intervenovat, ačkoli s Arménií ho pojí silné vztahy a v Gyumri má svou vojenskou základnu.
Instalace neposlušnosti
Celé to vypadá, jako by se jelo podle nějakého scénáře – třeba téma ruských mírotvorců bylo na stole už několik týdnů před podepsáním dohody o příměří a ruští novináři se na něj v Náhorním Karabachu běžně ptali. A po podepsání dohody ruská státní televize Rossija 24, jejíž informování často kopíruje politiku Kremlu, vytrvale kritizuje vládu Nikola Pašinjana, který kvůli svým proevropským postojům nikdy nebyl favoritem Moskvy.
V Náhorním Karabachu totiž došlo k významnému průlomu ve statu quo, který trvá tři desetiletí od pádu komunismu – a tím je existence separatistických státečků na území bývalého Sovětského svazu. Jde o úspěšnou ruskou taktiku, jak využít etnického a politického napětí a vytvořit problém těm postsovětským státům, jejichž politika Moskvě nesedí.
Poprvé se taková enkláva se samostatnou vládou, armádou, policií a tajnými službami, politickou ideologií orientovanou odlišně než mateřský stát, vytvořila v roce 1991 v Podněstří. Následovaly Abcházie a Náhorní Karabach (1994), Jižní Osetie (2008) a „lidové republiky“luhanská i doněcká na východě Ukrajiny (2014). Vždy šlo o reakci na odmítání družby a ohlížení se na Západ.
Strategie vytváření separatistických republik má své kořeny ještě v sovětských dobách a není jen metodou Moskvy – i Turecko má svou separatistickou enklávu na severu Kypru a několik let existovala i Republika
Srbská Krajina na území dnešního Chorvatska. Ta však neměla silného patrona, a tak ji v roce 1995 chorvatské síly bez problémů zlikvidovaly.
Postsovětské republiky byly dosud zabetonovaný status quo, jejich hranice ani politické systémy se od ustavení kromě nepatrných odchylek prakticky nehnuly. To teď s Náhorním Karabachem, z něhož zůstává karabašským Arménům jen územně (nikoli však zalidněním) menší část, padá.
Byli jsme svědky toho, že místo vycenění zubů Rusko ustoupilo a podobně jako v Sýrii se dohodlo s Tureckem na spolupráci
Jako 1939 v Polsku?
Dochází tak k prolomení „separatistických jistot“. Ty jsou kromě ruské averze k premiéru Pašinjanovi a úporné snahy dostat do Náhorního Karabachu své mírotvorce způsobené i vlivem silného soupeře v podobě Turecka. Tato země je sice o kategorii níže s tím, že nemá jaderné zbraně, nedisponuje tolika surovinami a má bezmála o polovinu méně obyvatel, na Blízkém východě, ve Střední Asii a v Zakavkazsku je ale pro Rusko konkurencí, kterou musí brát vážně.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan už i oficiálně přiznal, že jeho země aktivně pomáhala Ázerbájdžánu, spřízněnému jazykově i etnicky, ve válce o Náhorní Karabach. Po Sýrii, Libyi a Balkánu teď Turecko otevřeně strká prsty do postsovětského prostoru, kde si dosud Moskva hlídala svou dominanci. A byli jsme svědky toho, že místo vycenění zubů Rusko ustoupilo a podobně jako v Sýrii se dohodlo s Tureckem na spolupráci. Každá strana bude prostřednictvím svých „mírotvorců“kontrolovat část území, což je fakticky vojenské obsazení teritoria.
Co bude dál? Podobným způsobem se dohodl Sovětský svaz v roce 1939 s hitlerovským Německem na dělení Polska v rámci proslulého paktu Molotov–Ribbentrop, o němž dnes v Rusku nechtějí ani slyšet. Šlo o dočasný smír, po němž následoval střet do té doby nevídaných rozměrů. A je velmi pravděpodobné, že se Ankara v Náhorním Karabachu nezastaví, své zájmy má i v rozlehlé, lidnaté a na suroviny bohaté Střední Asii. Z tohoto hlediska nevěstí prolomení separatistického tabu v Náhorním Karabachu vůbec nic dobrého.