Invalidovna v podzimní mlze
Musím se ohradit proti tvrzení Kristiny Žantovské, která mi v rozhovoru s Rostislavem Šváchou (Jde staré a nové dohromady? LN 9. 11.) připisuje, co jsem nikdy netvrdil. Nikdy jsem nenapsal, že dvě miliardy určené na opravu pražské Invalidovny by se měly investovat spíš do památek, které chátrají. Moje kritika byla jasně zaměřená na vydávání peněz za dostavbu, ne opravu Invalidovny.
Rostislav Švácha v témže rozhovoru projekt dostavby zdůvodňuje požadavkem ministerstva kultury umístit do Invalidovny Pražský filharmonický sbor (PFS). Tvrdí, že sál a zkušebny pro PFS nelze do historické budovy umístit bez vybourání historického zdiva. Původní záměr ale počítal s umístěním zkušeben a sálu do historické budovy, aniž by předpokládal bourání. PFS krom toho, aspoň podle zadání stavebního programu Invalidovny, vlastní sál přilepený k Invalidovně nepožadoval. Švácha měl vyvrátit již dříve vyslovenou domněnku, že zdůvodnění nutnosti dostavby je účelové, a měl vysvětlit, proč má navržená dostavba převyšovat historickou Invalidovnu.
Udavačské nálepkování a paranoia
Místo toho jen mlžil. Velká část rozhovoru nebyla věnována Invalidovně, ale tématu, které s ní vůbec nesouvisí, a tím je úplná nebo částečná obnova zničených historických objektů
– slovy publicistky Žantovské „retrográdní architektura“. O dostavbě Invalidovny podle Dientzenhoferových plánů přitom nikdo neuvažoval.
Rostislav Švácha se tomuto tématu věnoval emotivně, ale ne moc věcně. Když mluvil o „modernisticky navržené obchodní čtvrti“ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou podle něj nahradily kopie středověkých domů, měl zřejmě na mysli předimenzovanou Technickou radnici ze 70. let, jejíž výstavbu v těsné blízkosti tamního gotického dómu provázely rozsáhlé protesty. Nahrazení Technické radnice historizujícími objekty spojuje s akcemi, jako je obnova drážďanské Frauenkirche či znovuvybudování Královského zámku v Berlíně. Podle Šváchy jde „o jakési širší, politicky motivované hnutí“, založené na údajném strachu z budoucnosti.
Zde zůstává rozum stát. Těžko si totiž lze představit demokratičtější proces, než bylo například rozhodování frankfurtské městské rady, ovládané koalicí demokratických stran, o osudu Technické radnice, či rozhodnutí Bundestagu o výstavbě Královského paláce. Předcházela tomu dlouhá veřejná debata a řada odborných publikací. O návrhu na dostavbu Invalidovny, který nevzešel z veřejné soutěže a s nímž nás vrchnost prostě seznámila uprostřed koronavirové krize, se to rozhodně říct nedá.
Rostislav Švácha nálepkuje odpůrce dostavby Invalidovny jako „konzervativní radikály“. Místo udavačského nálepkování a paranoidního vyhledávání temných sil by si měl raději prostudovat odbornou literaturu a zamyslet se nad skutečným obsahem slov jako veřejná diskuse a demokracie, jimiž se jistí lidé rádi, leč s prominutím drze ohánějí.
PAVEL KALINA historik umění a profesor na Fakultě architektury ČVUT