Vyždímat z emocí, co se dá

Jsme teď víc doma a čas, který nám v normálních dobách bere cestování za prací a vůbec za životem, trávíme i u televize. Můžeme tak častěji vnímat to, jak se na nás obracejí reklamní šoty. Je určitě těžké propagovat zboží, když jsou obchody zavřené. Proto se kreativci reklamních agentur zaměřují na méně pragmatické potřeby lidí. Volí více než kdy jindy útok na naše emoce. Krátce řečeno, v době, kdy se většina populace cítí nějak ohroženou, obrazovkám vládne sentiment. Slzy do očí mají vhánět vánoční světýlka, padající vločky v míře nebývalé, objetí a rodinná setkání u prostřeného stolu, to všechno za zvuků léty osvědčených vánočních písní v podání těch nejcharismatičtějších a nejbarevnějších hlasů. I z nich sentiment jen kape.

Ale k čemu to všechno spěje? K reklamě některého hyper- či supermarketu, celkem je jedno kterého, všechny sáhly ke stejnému emocionálnímu modu. Kýženou pohodu nám totiž umožní jejich zboží, bez něj by nebyly letos Vánoce, bez něj bychom se tak jímavě nepotkali s blízkými...

Jestliže sentiment je „hnutí mysli, cit, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze a který vyvolává kladné nebo záporné osobní zaujetí, jež nepodléhá zcela vědomé kontrole“, hlásím, že v podobě těchto reklam u mě vyvolává emoce spíše záporné. Vadí mi, že kreativci nutí aktéry přehánět, vedou je k hysterickým úsměvům, k nevěrohodné křeči, která ty emoce, jež chtějí znázornit, deklasuje. (Jsem jediná, komu vadí, že figuranti všeho věku poté, co se napili limonády, použili účinný čisticí prostředek na nádobí, namazali se mastí proti bolesti nebo třeba obdarovali bonbony své blízké vždycky křepčí, jako by je štípla vosa?)

Vytvářet vtipné, chytré a prvoplánově nepodbízivé reklamy tvůrci ve světě dokážou, různé mezinárodní soutěže a festivaly jsou toho důkazem. U nás to ale většinou neplatí. Rozhodně ne v tomto emocionálně vypjatém období. Je to otázka peněz pro dobré režiséry nebo spíš vkusu, s nímž se u většinového publika nepočítá?