Rázné třepotání křidélky
mbiru, tedy nástroj laděný. Jako důkaz Dvořáčkovy hráčské citlivosti stačí připomenout spolupráci s Ivou Bittovou a Vladimírem Václavkem. Jemně provázaný ekosystém Tara Fuki bubeník svou hrou nijak nenarušil, naopak podpořil některé jeho dříve méně nápadné niky.
Bicí či kalimba jsou v řadě skladeb významným prvkem. Slyšíme tichý tep písně Z wiatrem, zvonivé a ševelivé přiznávky v Rozmowy či energický bubenický nápor v členité kompozici Samoty. Prvkem natolik zvukomalebným, až se Andrea nechala slyšet, že by v rozšířeném obsazení, pokud to okolnosti dovolí, ráda nějakou dobu také koncertovala.
Na pro Tara Fuki nebývalou expresivitu, tedy na onen vyložený „bigbít“, dojde právě ve skladbě Samoty. Staccata Andreina violoncella jsou tu navíc prohnána přes kytarový booster a za výsledný zvuk by se nestyděla ani rocková kapela. Nejde o žádný samoúčel, zvukové zvýraznění střední pasáže písně si vyžádala kontrastní část textu. Pro členky Tara Fuki navíc není expresivní hraní nic nového, natož křečovitého. Oběma hudebnicím bylo vždy vlastní prostředí alternativního rocku.
Důležitější než rozšířené obsazení a expresivní prvky jsou u Tara Fuki, jako vždy, samotné písně. I tady zaznamenáme dílčí novum. Na starších deskách dua sice už zazněla čeština, ale sporadicky. Na albu Motyle slyšíme mateřštinu rovnou ve třech písních, Kdyby, Dlouhý pád a Samoty. Přestože Tara Fuki ospravedlnitelně považují češtinu, díky její relativní tvrdosti, za méně nevhodnou pro jejich zvukomalebné vyjadřování, než je polština, umějí ji používat brilantně. Dalším důvodem pro zpěv v češtině bylo podle Andrey Konstankiewicz, trvale žijící ve Francii, prostě to, že se jí po řeči stýskalo.
Úvodní píseň Kdyby vznikla zhudebněním básně Tomáše Tajchnera. Na první poslech působí díky tesknému mollovému nápěvu a veršům „co by zbylo kdyby bylo srdce prázdná skříň / co by zbylo kdyby bylo nás dvou ještě míň“jako slušná deprese. Nádherně sladkobolná deprese. V druhém plánu ovšem visí nevyslovená optimistická pointa, že hrdinů písně naštěstí není na ony chmury méně než dva.
I texty dalších skladeb, až na výjimky autorské, většinou tematizují vztahové záležitosti. Lásky a nelásky, souznění a nedorozumění. Ovšem netuctově, hluboce, vrstevnatě, bez frází. Posluchač si tak snadno doplní vlastní významy a symboliku. Třeba zamyšlení nad nejistotou trvanlivosti nového vztahu v písni Dlouhý pád. Nebo moudrou partnerskou radu v písni Kim jestem: „Neptej se mě na to, co sám nechceš vědět.“
V případě skladby Z wiatrem se Tara Fuki uchýlily ke zhudebnění básně svého oblíbeného polského básníka Krzysztofa Kamila Baczyńského. Je v tom hodně symboliky. S jeho verši vlastně před dvaceti lety začínaly, znějí už na debutu Piosenki do snu (2001). A deska Motyle je prezentována také jako tvůrčí oslava dvaceti let existence dua. Dvaceti let, kdy se z hudby Tara Fuki stal žánr sám o sobě. Lze předpokládat, že i k téhle desce se budou posluchači vracet stejně věrně jako k prvotině. Tara Fuki dokázaly urazit na hudební scéně impozantní vzdálenost. Když už jsme u asociací vyvolaných názvem alba, vzdálenost adekvátní dlouhému putování motýlích vytrvalců monarchů stěhovavých nebo žluťásků čilimníkových. Aniž by na trajektorii jejich letu byla znát tvůrčí únava.
Autor je hudební publicista