Na huntě se psem
Mám rád slovníky. Počtu si v nich mnohdy víc než v románu. Mezi mé oblíbené lexikony patří Slovník nespisovné češtiny. Čtu ho už počtvrté, poněvadž každé nové vydání obsahuje nová hesla. Není to žádný akademický tezaurus, nýbrž dílo nadšenců, které vábí suterénní vrstvy mateřštiny. Pojďme se do nich ponořit.
Temnou krásou oplývá mluva světských kočovníků, jež jako by byla zcela neodvislá od oficiálního jazyka. Posuďte sami: džmour (ježek), dárel (strach), kilián (zima), sovák (manžel), sovlechardo (ženatý). Podobně svébytná magie vyzařuje z vězeňského žargonu. Viz: ksivrl (moták), merta (pomsta) či hořejší klekač, což je argotický výraz pro Boha (sic!).
A pak tu máme zemitou brněnštinu. „Nasolit do čítanky“či „jít do špenátu“neboli přivést do jiného stavu a jít na vojnu – to jsou epesní doklady toho, jak lze s češtinou obcovat. Brňáci mají vůbec smysl pro zvukomalbu: kňafr (knírek), módr (hlad), mateřídóška (popleta). A jsou k neutahání. V těchto dnech kupříkladu vychází překlad Exupéryho Malého prince do hantecu. Jmenuje se Malé principál a hned na první stránce „hroznohadica šlukne elefanta“.
Další patro nespisovné češtiny tvoří profesní slangy, často žertovně laděné. Viz hudebnický výraz mektáto pro označení špatného vibrata nebo zestručnělý název batlavka pro jazzový standard I Can't Give You Anything but Love. U některých hovorových výrazů mám pocit, že jsou přiléhavější než jejich spisovné protějšky. Na mysli mám muflu (mrzutou ženštinu), šmrncátka (stěrače u auta), pulinu (dámské přirození) a koneckonců i termín koprble pro koprovku.
Pohlavně nakažení vojáci museli pochodovat v týlu za bojovými útvary spolu s hudebníky, proto se jim posměšně říkalo die Musikanten
Co zbožňuji, jsou příběhy, které se s řadou slov pojí. Třeba spojení „být na huntě“, tedy na dně, jež se odvozuje od německého slova Hund . A co má společného hafan s mizérií? Dříve totiž býval na dně truhly s penězi namalován pes, jenž měl úspory symbolicky hlídat. Když však peníze docházely, začal být pes vidět, čemuž odpovídá německé auf den Hund kommen, tedy přijít na psa, po našem: být na huntě. Svou historku má i frivolní výraz muzika pro kapavku. Pochází z válečných časů, kdy pohlavně nakažení vojáci museli pochodovat v týlu za bojovými útvary spolu s hudebníky, proto se jim posměšně říkalo die Musikanten. A výraz chlupatý pro strážce zákona? Snad dle chocholu na přilbách četníků za C. a K. monarchie.
Skončeme u jazyka studentského, jenž byl odjakživa barvitý. Ať už šlo o novotvary (hopsalína – tělocvikářka), staženiny (kongo – konstrukční geometrie) či složeniny (ksichtkurs – návštěva několika posledních přednášek před zkouškou, aby si profesor zapamatoval obličej jinak liknavého žáka). V čase distanční výuky však ksichtkurs moc nefrčí. Jistý kantor prý v těchto dnech zašel na fakultu přednášet online. Před posluchárnou potkal studenta, který si nevšiml, že výuka probíhá jen virtuálně. Byv poučen, chytil se za hlavu a zaštkal ke kantorovi: „Tak já si vás běžím pustit, pane profesore!“Inu, mateřídóška…