Jirásek je v tom nevinně
Do Čech a na Moravu vstupují po roce 1620 hluboké změny, mnohdy bouřlivé a kruté. Přesto ne vše je hodno halení do černého
Jinak tomu bylo s prostým lidem na venkově. Ten měl na emigraci poněkud jiný pohled, vázaný na jeho nevelký majetek. A jeho vztah k náboženství byl nejednou poněkud rezervovaný. Klidné hospodaření na vlastním políčku bylo pro mnoho venkovanů důležitější než náboženská orientace.
Ale nebylo tomu tak samozřejmě všude! Nepochybně rušivým elementem tu byla výměna mnohých vrchností.
V hlubokých proměnách dvacátých let 17. století však nebyli jen poražení. Najdeme tam řadu mužů, kteří čekali na možnost odplaty minulých křivd nebo příležitost k naplnění svých ambicí. Mohu tu jmenovat Pavla Michnu z Vacínova a Karla st. z Lichtenštejna, kteří se horlivě ujali císařského pověření k vyšetřování. Zapomenout nelze ani na Albrechta z Valdštejna, jehož hvězda začala právě roku 1620 strmě stoupat k výšinám, z nichž jej posléze sňala až halapartna císařského irského dragouna, která jej dostihla v Chebu.
Kupodivu někteří, jichž se „to týkalo“, se drželi spíše v pozadí. Například jeden z těch, kteří přežili svou smrt, tedy pražskou květnovou defenestraci z roku 1618 – Vilém Slavata –, případně později sám „vysoký Hišpán“Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Tento klíčový muž habsburské politiky v Čechách po bezmála tři desetiletí hluboce nesouhlasil se zavedením Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 a s okleštěním tradičních stavovských práv. Slavata zase vystupoval proti hrozící germanizaci. Mimochodem, což nehrozila potenciální germanizace od kroků Fridricha Falckého? Ano, hrozila stejně, pokud by se jeho příbuzní etablovali na českém trůně... Na to laskavě nezapomínejme.
Exekuce, konfiskace, emigrace… Nejčastěji používaná slova, která zachycují události roku 1621 a následujících let 17. věku. Ale nedosti na tom! K vnitřní domácí situaci přinesla mnoho dalšího utrpení třicetiletá válka, již proto, že bojiště se nejednou nacházelo v Čechách či na Moravě. Dánský král Kristián IV. skončil se svým velmi ambiciózním tažením na Vídeň na konci dvacátých let na severní Moravě. Opět, vše probíhalo na náklady místních obyvatel. Ale nešlo pouze o následky přímých bojů. Nezapomeňme, že Švédové hledali kořist na Malé Straně či na Pražském hradě ještě poté, co byl v roce 1648 uzavřen tak dlouho očekávaný mír. A je nepochybné, že ani tentokrát neodjeli s prázdnou.
Slavná rožmberská knihovna by o tom mohla vyprávět. Z rozhodnutí císaře Ferdinanda III. byla v roce 1647 převezena z nepříliš bezpečné Třeboně do Prahy. Mě osobně šokuje způsob, jak to tehdy zodpovědné osoby provedly: naložily 10 000 svazků do sudů, které umístily na vory a poslaly je po Vltavě do hlavního města. Tak se tehdy dopravovaly do Prahy různé produkty, třeba obilí, ale knihy? O tom, že se tak mnoho vzácných knih doslova utopilo v stříbropěnném toku, nelze pochybovat ani na vteřinu...
A Švédům tak byla vlastně ušetřena cesta na jih. Knihy uložené na Pražském hradě vojáci naložili a odvezli. Zbytky proslulé rožmberské knihovny tak najdeme v jihošvédské Uppsale. Nejsou to v žádném případě jediné doklady skandinávské expanze do střední Evropy. Na tyto skutečnosti rovněž nelze zapomínat. Navíc u nás dlouhodobě působily některé švédské posádky, například ve městě Olomouc až do roku 1650.
Charakteristika pobělohorského období se ale nemůže pohybovat pouze v černých barvách. Barvách, které by mohly evokovat negaci, zkázu či jakési slzavé údolí, kterým musely projít české země a jejich obyvatelé. K takovému obrazu lze snad dojít tak, že nebudeme diferencovat, že si a priori řekneme: Takto jednali Habsburkové, takto jednala církev.
Ne, v žádném případě se nejednalo o mocenské monolity! Dokládají to velmi přesvědčivě konflikty uvnitř katolické
Řada lidí čekala na odplaty minulých křivd anebo na naplnění svých ambicí. Pavel Michna z Vacínova a Karel st. z Lichtenštejna se horlivě ujali císařského pověření k vyšetřování.
Takže za interpretaci následků Bílé hory jako katastrofy pro český národ může mistr Alois Jirásek? Když ale skutečně čtete ten obrovský román (pokud jej tedy v dnešní době ještě někdo čte), zjistíte, že šlo spíše o pozdější ideologické zneužití Jiráskova materiálu.
Obraz „temna“petrifikoval teprve stejnojmenný film Karla Steklého z roku 1950, konkrétně scéna, kdy jde sedlák s pluhem a do něj jsou místo tažných zvířat zapřaženi čtyři lidé. To je to temno, ta temná síla, to vykořisťování…
Tehdejší historická věda, ale i její epigoni v tom spatřovali třídní boj. Jenže v 17. století se o žádném třídním boji mluvit nedá – nebyly totiž třídy. Společenské rozvrstvení bylo jiné než v 19. století. Majitelé panství si většinou uvědomovali, že jejich hlavním bohatstvím je sedlák, a věděli, že když ho budou dřít, může vzít pár svých volů a odejít do zahraničí. To se dělo například v německy mluvícím pohraničí, kde byli nekatolíci v převaze ještě kolem roku 1680. Když na ně byl vyvíjen příliš velký tlak, utekli do lesa, tam chvíli přežívali a nakonec odešli do Saska.
A tak, vážení čtenáři, mohu klidně uzavřít tento seriál slovy: Jirásek je v tom nevinně...