Sněmovna v nesnázích
Jednací řád „dolní komory“volá po změnách
To, čeho jsme byli svědky od čtvrtečního dopoledne do pátečního rána v Poslanecké sněmovně, je dokladem smutného stavu české politické scény. Vládní koalice porušuje svou koaliční dohodu, která vyžaduje přijímat daňové zákony jen v naprosté shodě hnutí ANO a ČSSD. Truc návrhy poslanců Babiše (ANO) a Hamáčka (ČSSD) na patnácti-, případně devatenáctiprocentní zdanění hrubé mzdy svědčí o krizi v koalici, jež se zřetelně den co den prohlubuje už celý rok před volbami do sněmovny. Koaliční dohoda je právně nevymahatelná a stojí a padá s dobrou vůlí signatářů dodržovat ji. Ta vůle zdá se být už téměř nulová.
Piráti v tom zmatku nestáhli svůj pozměňovací návrh na velkorysý odečet slevy na poplatníka, čímž k minus osmdesáti miliardám, na něž nás přijde jen patnáctiprocentní zdanění hrubé mzdy, přidali dalších čtyřicet miliard, které budou chybět ve státní pokladně.
Bez spolehlivé partitury
Navíc přestala být ve sněmovně respektována vůle alespoň k rámcové dohodě koalice a opozice o průběhu schůzí. Bývalo tomu tak, že před každým jednáním sněmovny se sešel její organizační výbor, skládající se z předsedy komory, jejich místopředsedů a z předsedů poslaneckých klubů. Dejme tomu, že začínající schůze měla na pořadu sto jednacích bodů. Koaliční tábor sdělil opozici svoje priority: Trváme na projednání těch a těch pětatřiceti bodů s výsledkem podle našich představ. Za to dostala opozice volnou ruku prosadit si ve sněmovně podle svého čtyři, pět bodů programu schůze. Až na základě rámcové dohody, uzavřené v organizačním výboru, se rozjela schůze sněmovny. A řídící schůze tak měli po ruce spolehlivou partituru.
Už delší dobu směrodatná dohoda organizačního výboru neexistuje a výsledkem je nízká produktivita jednání, ba až chaos, jehož jsme byli trapnými svědky koncem minulého týdne. Donekonečna se opakující vystoupení poslanců na jedna, dvě, tři témata nabývají s délkou schůze na plytkosti a jsou užitečné snad jen jim samým, aby se prostřednictvím televizního přenosu připomněli voličům. Řada důležitých zákonů, jež by bylo třeba projednat, tak zůstává u ledu, poněvadž se sněmovna nemůže hnout z místa. Přitom ty, jež neprojedná do voleb, spadnou takříkajíc pod stůl a příští vláda na nich bude muset začít pracovat od začátku.
Premiér Andrej Babiš, jatý představou, že stát lze řídit jako firmu, nízkou efektivitu práce sněmovny od počátku svého premiérského mandátu ostře kritizoval. Jeho hnutí ANO přišlo ale s tak razantním návrhem reformy zákona o jednacím řádu sněmovny, že kdyby se promítl do praxe, výrazně by omezil právo poslanců vystupovat v diskusi, což by podrazilo jeden z pilířů parlamentní demokracie. Sněmovna se tohoto „horkého bramboru“zalekla, nicméně debata o zefektivnění jejího jednacího řádu je navýsost aktuální.
Jak udržet pytel blech pohromadě První Československá republika mívala až osmičetné vládní koalice a Poslaneckou sněmovnu doslova rozdrobenu. Neexistovalo
omezující kvorum, takže některé maličké politické strany mívaly ve sněmovně jen dva tři poslance. Co drželo takový „pytel blech“pohromadě? V letech 1921–27 tzv. velká pětka, tvořená zástupci pěti největších parlamentních stran: Rudolfem Bechyně za ČSSD, Aloisem Rašínem za národní demokraty, Janem Šrámkem za lidovce, Antonínem Švehlou za agrárníky a Jiřím Stříbrným za národní socialisty. Na čem se pětka dohodla, to bezpodmínečně ve sněmovně podpořili všichni poslanci příslušných pěti stran. Pětka byla mimoparlamentním, mimoústavním, ryze politickým nástrojem, který zajišťoval efektivitu velmi politicky rozdrobené sněmovny.
Když Pětka skončila, měly tu stále ještě parlamentní politické strany k dispozici tzv. bianco šeky, jimiž se každý kandidát do parlamentních voleb vedení své strany zavazoval, že se vzdává poslaneckého mandátu. Když se pak stal poslancem a dostal se s vedením své strany do rozporu, tento bianco šek předseda strany doplnil o datum, odeslal ho vedení sněmovny, a když se poslanec mandátu nevzdal, byla jeho věc podstoupena volebnímu soudu. Protože to byla instituce po výtce politická, bez jediné výjimky dávala vždy za pravdu politické straně a dotyčnému poslanci odňala mandát. Mandát tak fakticky patřil straně, i když podle Ústavní listiny poslanci, který se měl při rozhodování řídit zákony a svým nejlepším vědomím a svědomím. Není náhodou, že když před časem hloupě přebíhali poslanci k jiným politickým uskupením, byla to právě KSČM, jež navrhovala podřídit poslancův mandát autoritě jeho politické strany.
Už delší dobu směrodatná dohoda organizačního výboru neexistuje a výsledkem je nízká produktivita jednání, ba až chaos
Varování
V důsledku praktik omezujících parlamentní demokracii začala někdy kolem roku 1925 vleklá parlamentní krize, která se přelila v krizi politického systému, jenž zkolaboval po Mnichovu. Něčemu podobnému bychom měli včas zabránit. Příklady, jak zracionalizovat chod nejvyššího zákonodárného sboru, jsou k dispozici v Německu a u některých našich dalších, nejen evropských partnerů.