Moje dítě nezvládá online
Proč si někteří žáci nevědí rady s výukou na dálku a co jim může pomoci?
Letošní podzim přinesl dětem povinnost účastnit se distančního vzdělávání. Ne všechny však mají pro online výuku ideální podmínky či předpoklady. Někteří nestíhají, jiní si neumí zorganizovat práci, dalším schází motivace, technické zázemí či podpora rodiny. Co s tím?
„Hodně se doma trápíme. Syn sedí u úkolů od rána do večera a stejně často dostává špatné známky. Kolikrát na něm vidím, že se bojí úkol odevzdat. Já si pak vyčítám, že mu neumím víc pomoct,“svěřuje se Pavlína, matka osmáka. Její syn podle ní vždycky patřil k solidnímu průměru, distanční výuku ale zvládá hůř.
A není v tom sám, jak potvrzují i učitelé. „Překvapilo mě to, ale mám to tak půl na půl. Půlce dětí to jde lépe ve škole, půlce doma,“píše v diskusní skupině Učitelé + Moni Součková. Komu to na dálku půjde a kdo se bude naopak trápit? To je podle učitelů závislé na kombinaci celé řady různých faktorů. „Například někteří introverti docela rozkvetli. Ale úplně jsme nějaký společný rys u dětí, kterým to sedí nebo nesedí, neobjevili,“uvažuje učitelka Rebeka Vadasová. „Nejsou to jen introverti, ale i žáci s individuálním vzdělávacím plánem, kteří potřebují na práci více času,“doplňuje ji její kolegyně ve facebookové diskusní skupině. O všech malých introvertech to ovšem neplatí. „Můj syn prvňáček má hrůzu z mluvení do kamery, občas končí v slzách a odpojujeme. Ve škole i školce byl bez problémů,“zapojuje se do diskuse Petra Šerek Kopečná.
Pro řadu rodičů to má ale ještě další rozměr. „Kdyby šlo jen o pár špatných známek, tak bychom nad tím mávli doma rukou a řekli si, že se to spraví, až bude syn zase chodit do školy. Ale za dva roky nás čekají přijímačky. Co když se to nestačí doučit?“ptá se Pavlína, která by chtěla, aby se její potomek za rok dostal na gymnázium.
Část dětí se neučí vůbec Podobné obavy nemají jen rodiče dětí, kteří se teď doma trápí nad úkoly a zažívají jeden neúspěch za druhým, ale i učitelé a další odborníci na vzdělávání. Distanční výuka prostě není plnohodnotnou náhradou za tu prezenční a většina dětí se během ní naučí méně. Jak to ovlivní jejich vyhlídky do budoucna, zatím můžeme jen odhadovat.
Jedna z prvních větších studií, které se zabývají efektivitou distančního vzdělávání v letošním jarním období, tyto obavy zdá se potvrzuje. Výzkumníci z belgické Katolické univerzity v Lovani porovnali výsledky testů dětí ve věku našeho 1. stupně z doby těsně před a po jarním lockdownu. Podívali se také na testy stejně starých dětí z předcházejících let. Konstatovali pak, že i v zemi, která byla v rámci Evropy na distanční výuku dobře připravená, vyučování na dálku malé žáky v průměru nikam neposunulo. To v žádném případě neznamená, že by doslova heroické úsilí řady učitelů i rodičů nemělo smysl, spíš naopak. Nepěkné průměrné číslo není důkazem toho, že by jednotlivé děti během lockdownu neprospívaly. Jen dětí, které se naučily velmi málo nebo vůbec nic, bylo bohužel víc. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že za nejvíce ohrožené považují autoři výzkumu děti ze sociálně znevýhodněného prostředí.
Ani v Česku to není jinak. Zatím sice nemůžeme přesně říct, kolik žáků se už od března prakticky neučí, hodně jich ale zcela určitě bude žít v sociálně slabých rodinách. Nejde přitom jen o děti, které jejich rodina při vzdělávání vůbec nepodporuje. „Část rodin se dokázala adaptovat, ale velké procento jich online nezvládá, i když třeba mají k dispozici technické vybavení. Dopady budou dost velké. Nemáme ještě úplná data, ale hodně dětí je i nyní úplně bez vzdělávání,“říká Markéta Sedláková z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Studenti tam v rámci praxe doučují děti ze sociálně znevýhodněných rodin, během pandemie ale řada z nich o doučování přišla.
„V kvalitě distanční výuky jsou mezi školami obrovské rozdíly. Domácí podpora je nezbytná a to klade vysoké nároky na rodiče, ovšem ne všichni jsou schopni svým dětem pomoci. Za největší problém považuji to, že je tato forma výuky na dálku nadále nespravedlivá, protože prohlubuje sociální nerovnosti,“říká Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni.
K tomu, aby se školní výsledky propadly, ale stačí i mnohem menší komplikace. „Ve větších rodinách může hrát roli i to, že děti nemají klid na práci nebo mají složitější přístup k počítači a internetu. Za problémy dítěte mohou stát i rodiče, kteří na něj vyvíjejí příliš velký tlak – učit se v negativní atmosféře je složité,“říká ředitel Základní školy Lyčkovo náměstí v Praze Jan Korda.
Inkluzivním školám to jde lépe
„My se běžně díváme na selhávání jako na individuální problém. Jeho příčinou je to, že se dítě málo snaží nebo není dost chytré. Tento přístup ale nepracuje s tím, že do procesu učení vstupuje řada dalších faktorů a při distanční výuce ještě více než jindy,“poznamenává Markéta Sedláková z Pedagogické fakulty MU. I z toho důvodu se podle ní na současnou situaci dokázaly lépe adaptovat školy, které umí pracovat s inkludovanými žáky a při vzdělávání se orientují na hodnocení individuálního pokroku.
„Škola by měla identifikovat děti, které jsou při distanční výuce neúspěšné, a potom s nimi pracovat. U nás má skoro stovka dětí nějakou individualizovanou podporu a nejsou to děti, které mají za normálních okolností nárok na asistenta. Jsou to děti, kterým tento způsob výuky z nějakého důvodu nevyhovuje,“říká ředitel základní školy v pražských Kunraticích Vít Beran. Důvodů, proč se děti přestaly zapojovat do výuky nebo jinak selhávaly, může být celá řada. „Řešili jsme i psychiatrické obtíže, které zesílila současná situace. To všechno má vliv na to, jak se dítě učí,“dodává Beran.
Individuální přístup se ostatně nemusí promítat jen do toho, jak učitel pracuje dětmi, jež nestíhají. Stejně to funguje i naopak. „Individualizace u nás neprobíhá jen směrem ke slabším, kteří nezvládají. Řešili jsme také, jak pomoci šikovným a nadaným dětem na 2. stupni tak, abychom nezahltily množstvím úkolů všechny děti,“říká Jan Korda.
Ne každá škola to má zorganizováno jako ta v Kunraticích nebo na Lyčkově náměstí, přesto ale na specifické potřeby svých žáků jejich učitelé nezapomínají. Řada pedagogů se dětem, kterým to při distanční výuce nejde stejně jako ve třídě, věnuje individuálně. „Máme společnou online výuku a v době, kdy děti pracují samostatně, poskytuji individuální podporu dětem, které to potřebují,“vysvětluje učitelka Iva Scharfová.
Na jiných školách se s dětmi individuálně učí asistenti pedagoga. Odděleně po online výuce doučuje slabší žáky i Vlaďka Mandausová: „Najde se ale i pár takových, kteří splní jen to nejnutnější, na online výuku se připojují jen příležitostně a o individuální doučování zájem nemají. Tenhle výpadek bude mít vliv zejména na ně,“je přesvědčená.
Škola versus rodiče
„My učitelé nejsme odpovědní za to, že se dítě něco naučí, ale jsme odpovědní za to, že mu pro učení vytvoříme podmínky. Nyní potřebujeme, aby nám s vytvořením těch podmínek pomohli i rodiče, a to se bohužel všude nedaří,“dodává Vít Beran. Někde se to bohužel nedaří ani ze strany školy. Že je kvalita výuky na českých školách značně nevyrovnaná, potvrzují pravidelně a dlouhodobě například mezinárodní šetření PISA. Různý přístup škol k distanční výuce tyto rozdíly ještě zvětšuje. „Řada učitelů již na jaře odvedla ohromné množství kvalitní práce a obdobné je to i teď. Nicméně v řadě škol stále přetrvávají postupy, které udržitelnosti distančního vzdělávání brání. Spousta z nich se například snaží výuku na dálku pojímat způsobem, který připomíná tu prezenční, jen realizovanou přes počítač,“říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Školy k tomu podle něj mohou být tlačeny rodiči, kteří mají někdy pocit, že jejich děti nezvládnou učivo dohnat, a požadují více online hodin. „Problém je v tom, že překlopení prezenční výuky do distančního modu v režimu 1 : 1 nepřináší zdaleka takovou efektivitu, jak by se mohlo zdát,“vysvětluje Andrys. Naroubovat prezenční výuku, jak jsou na ni učitelé zvyklí ze třídy, do online prostředí prostě nejde. „Bohužel pokud učitel nepřizpůsobí výuku distanční formě, odnášejí to děti,“myslí si ředitel pražské základky Jan Korda. „Myslím, že se to děje na řadě škol. Je to zhůvěřilost, děti jsou přetížené a ztrácí chuť ke vzdělávání.“
Nereálná očekávání ze strany školy mohou být další z důvodů, proč dítě nestíhá. Stížností rodičů na toto téma sice ve veřejném prostoru ubylo s tím, jak celá řada škol udělala v distanční výuce velký pokrok, pořád jde ale o jednu z nejčastějších rodičovských výtek. Zhruba dvacet jich od začátku října dorazilo i na školní inspekci. „Naprostou většinu se jich podařilo vyřešit moderací vzájemné komunikace,“říká Ondřej Andrys. Rodiče si vedle přetěžování příliš velkým množstvím úkolů stěžují i na malou aktivitu školy nebo na to, že se výuka omezuje na pouhé zasílání úkolů e-mailem.
Že řadě dětí distanční vzdělávání nestačí a budou potřebovat individuální doučování, si uvědomuje i ministerstvo školství. „V rámci uvolňování opatření se jako jedno z prvních plánuje umožnit individuální konzultace pro žáky základních i středních škol,“říká mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová.
Problém je v tom, že překlopení prezenční výuky do distančního modu v režimu 1:1 nepřináší zdaleka takovou efektivitu, jak by se mohlo zdát
Nemusíte na to být sami Rodiče dětí, které s distanční výukou bojují, se ale nemusí spolehnout jen na podporu ze školy. Doučování věnuje svůj čas řada dobrovolníků, včetně studentů Masarykovy univerzity, kteří tímto způsobem mohou absolvovat část své povinné pedagogické praxe. „Na jaře jsme zajišťovali hlavně skupinové hlídání pro děti zdravotníků. Doučovali jsme především v rodinách, které měly strach, že dítě zamešká. Teď je daleko více poptávek po doučování od rodičů, kteří potřebují, aby dítěti někdo pomohl s domácími úkoly, když to sami nezvládají,“říká koordinátorka Dobrovolnického centra Masarykovy univerzity Barbora Hauserová. Pomoc s doučováním nabízí i další vysoké školy z celé republiky, například Ostravská univerzita nebo Vysoká škola chemicko-technologická v Praze.
I projekt Zapojme všechny, který vznikl ve spolupráci Národního pedagogického institutu a organizace Člověk v tísni, nabízí školám možnost zajistit doučování jejich žáků studenty pedagogických fakult či vyšších odborných škol.
Doučování dětí se věnují i dobrovolníci z řad vysokoškoláků, kteří tak mohou absolvovat část své povinné pedagogické praxe