Nezbláznit se ze slávy

LN „Starý morous je korunní dílo ďáblovo,“říká sv. František Saleský, jehož citací otvíráte svůj knižní rozhovor. Jak se to dělá, aby se z člověka ten starý morous nestal?

Kamila Moučková (KM): Hele, je to kus hodně těžké práce. I já jsem občas morous, jak mě zrazuje to moje starý tělíčko. Ale nejvíc mě trápí zahálka. Já už skoro nic dělat nemůžu – a nejsem na to zvyklá. Teď mě tahají na balkon Melantrichu na listopadové výročí, s Martou Kubiškou, víš? (obrací se na S. Witowskou) Protože jsme tam tenkrát v Listopadu obě byly. A já říkám: „Je tam výtah?“Už si to nepamatuju. Myslí mi to ještě. Ale jinak špatně slyším a ta moje páteř...

Světlana Witowská (SW): Nebuď stará a nestěžuj si!

LN Vy obě jste zažily slávu, kterou přináší televize...

SW: (skočí mi do řeči) ... já myslím, že Kamila ji zažila mnohem víc, protože ona byla jediná. Víte, že Kamila byla vůbec první ženská v Evropě, která četla zprávy v televizi? Ona v té době opravdu slavná byla. Kdežto já jsem spíš známá. Možná.

LN Stejně, nestoupne to člověku do hlavy? Jak se nezbláznit z toho, že vás každý zná?

KM: Ono je to fakt dost těžký, nezbláznit se z toho. Zažila jsem kolegy, kterým se to stalo. Já jsem k tomu nějak neměla dispozice. I když... byla doba, kdy mě to taky trošku pohltilo. Naštěstí mě z toho dostal můj partner Jirka Zahajský. Totiž když jsme některý večer nesloužili, bylo naší povinností dívat se na Televizní noviny, jak to dělají kolegové, pak se to rozebíralo na poradě. Já tehdy dostala od pana prezidenta Svobody své první státní vyznamenání. A seděli jsme tady doma večer se Zahajdou, koukáme na ty Televizní noviny a já říkám: „Člověče, ta Hanka Makovičková to dělá docela dobře. Akorát ona holt není ten typ pro kameru...“A Jirka řek’: „Víš co? Ty koukej makat, protože poslední dobou to dost flákáš. A jestli to tak budeš flákat dál, ona tě brzo převálcuje.“Do mě jako když uhodí blesk. Došlo mi, že má pravdu. Moc mi tím pomoh’. Já se od té doby šíleně hlídala.

LN Je to droga, pracovat v televizi?

SW: Je. Určitě.

KM: Ano, je.

LN Udělá pro ni člověk všechno? SW: Všechno určitě ne.

KM: Já ze svého pohledu bych řekla, že asi ano.

SW: No vždyť právě ty jsi příklad toho, že člověk neudělá všechno. Taky jsi mohla říct po ’68., že budeš číst ty blbosti – a zůstala bys v televizi. Ale neudělala jsi to.

KM: Já to pochopila jinak: jestli jsi schopná pro televizi udělat vše. Víte, o mně se pořád dokola říkalo, jak jsem byla statečná kvůli tomu vysílání 21. srpna 1968. Ale to vůbec není pravda! Prostě člověk v té chvíli nemůže jinak.

Kamila Moučková a Světlana Witowská, bývalá a současná televizní hvězda, vydaly společný knižní rozhovor Hlavou proti zdi. Pro magazín Pátek LN loni v listopadu promluvily nejen o tom, jak se žije s tváří, již každý zná. Část rozhovoru zveřejňujeme u příležitosti úmrtí Kamily Moučkové.

LN No nevím, kolik lidí by se nepoložilo, kdyby za nimi stáli ve studiu vojáci s nataženými samopaly, jako stáli v tom srpnu ’68 za vámi. A vy jste dál četla zprávy o tom, že nás okupovala cizí vojska...

KM: Ale to není žádná statečnost, nýbrž samozřejmost. Dobře si pamatuju, že já tehdy neměla strach, ale vztek. Já se vzteky klepala. A bylo mi v tu chvíli fuk, jestli mě zastřelí. Ti dva vojáci se samopaly mi mířili na záda.

LN Váš otec byl tak významný funkcionář, že u vás prý dokonce jeden čas bydlel Klement Gottwald. Je to pravda? Máte na něj nějakou dětskou vzpomínku?

KM: Já měla dokonce fotku, jak „strejdovi Klémovi“sedím na klíně! Víte, moje velká klika byla asi to, že tatínek zakládal komunistickou stranu na Vysočině, neměl na mě čas, takže jsem vyrůstala u babičky a dědečka v Jihlavě. Ale to komunistický neštěstí se mně stejně úplně nevyhnulo...