Poslední tvář roku 1968
Zemřela Kamila Moučková, žena, jež ztělesnila protiokupační vysílání televize
Počet žijících osobností spjatých s rokem 1968 se logicky snižuje. Ještě ne natolik, abychom se dostali do poměrů generace druhé světové války, kde se už zaznamenávají „poslední žijící“– třeba parašutista či lidická žena. Stále ještě žije dost těch, kteří se tak či onak podíleli na pražském jaru, na odporu k sovětské okupaci i na kolaboraci a začátcích normalizace nebo na intelektuálním kvasu, který přineslo tehdejší okno svobody i zrušení cenzury (26. červen 1968 by se měl více připomínat). Ještě žijí Petr Pithart, Lubomír Štrougal, ale i Václav Klaus nebo Bohumil Doležal z party kolem časopisu Tvář, máme-li vybrat jen namátkou.
Ale rozhlížíme-li se po „tvářích roku 1968“, po osobnostech, jež získaly širokou známost a uvízly ve společenské paměti, jejich okruh je užší. Patřili do něj hlavně „muži pražského jara“, především Alexander Dubček (fotografie Dubčeka, jak skáče šipku do bazénu, se stala mediální ikonou „socialismu s lidskou tváří“) a Josef Smrkovský, ale i úspěšní sportovci, především Věra Čáslavská (její snímky z olympijských her v Mexiku, ze stupňů vítězů nad sovětskými gymnastkami, působily jako celonárodní vzpruha). Dá se konstatovat, že z těchto tváří byla Kamila Moučková – díky památným záběrům z televizní obrazovky – možná poslední žijící.
ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
Týden, který otřásl zemí
Když nyní zemřela ve věku 92 let, těžištěm nekrologů je de facto jeden týden z tak dlouhého života. Byl to týden od 21. do 27. srpna 1968, kdy hlasatelka (nyní se říká moderátorka zpráv) Moučková se stala tváří protiokupačního vysílání Československé televize a tím i jednou z tváří celého roku 1968. V den invaze hlásila do kamery, dokud studio neobsadili sovětští samopalníci, a pak ještě šest dnů z provizorního studia v pražském Hloubětíně.
Lze říci, že v srpnu 1968 se ke vzdoru proti okupaci vedené vojsky pěti (spojeneckých!) států Varšavské smlouvy hlásila většina obyvatel Československa. Tedy že Moučková se nevymkla většině. Ale je třeba dodat, že jen o několik měsíců později začala patřit k menšině, ačkoliv zprvu početné, která na vzdoru trvala stále, respektive se od něj odmítla distancovat.
Tento důsledný postoj posílil její obraz „tváře odporu“, ale vedl i k vyhazovu z televize. Stojí za zmínku, že byla vyhozena vládním dekretem v dubnu 1970, tedy ještě před hlavní vlnou plošných prověrek a ideologických čistek. Což dokládá, jak ležela normalizátorům v žaludku.
Moučková byla vytěsněna – jako tehdy statisíce jiných – ze své profese a živila se všelijak. I jako kantýnská v divadle či lepením pytlíků. O šest let později – na rozdíl od statisíců jiných – ovšem patřila k hrstce prvních signatářů Charty 77. Do veřejného života se mohla vrátit až po listopadu 1989. Vrátila se i do televize, nicméně ve věku 61 let, kdy už měla ta nejlepší profesní léta za sebou.
S nálepkou komunismu Připomínáme-li Kamilu Moučkovou, nelze nepřipomenout širší a stále oblíbené téma vztahu ke komunismu a komunistům. Už její vlastní život a prostředí, v němž se pohybovala, dokládá různé fasety komunismu u nás. Dokládá i to, že užitečnější než radikální heslo „komunisté ne“je rozbor postojů a nuancí.
Otcem Moučkové byl Vilém Nový (1904–1987), předválečný funkcionář KSČ, za války v Londýně v BBC, po válce stalinista, po roce 1949 vězněný jinými stalinisty, pak propuštěn, leč v roce 1968 a po něm opět de facto stalinista. Neblaze proslul vedením kampaně proti sebeupálení Jana Palacha, jehož prý skuteční iniciátoři činu nalákali lží o „studeném ohni“.
Matka byla od roku 1942 v koncentráku v Ravensbrücku a o Moučkovou se starala babička. To vše zanechalo své stopy. I Moučková se stala ve svých 18 letech komunistkou. Jak sama říkala, přišla k tomu tak, že v roce 1946, když se otec vrátil z exilu, položil před ni legitimaci KSČ se slovy: „Ode dneška, Kamilko, jsi členkou komunistické strany.“Tomu lze v rámci tehdejšího kontextu věřit.
Stejně tak lze ale věřit tomu, když Moučková – zpětně, s odstupem dlouhých let – přiznala, že jako televizní hlasatelka (tu práci dělala od roku 1957) se chtě nechtě podílela na propagandě. (I když to pak byla propaganda reformního komunismu, na který se za Husáka vzpomínalo s nostalgií.) A určitě se Moučkové dalo věřit, když se od svého otce jasně a bez vytáček distancovala.
Toto vše se skrývá pod paušalizující nálepkou komunismus. Kamila Moučková svým životem přispěla k tomu, abychom se na tyto nálepky dívali se schopností rozlišovat.
Z televize byla vyhozena vládním dekretem v dubnu 1970, tedy ještě před hlavní vlnou prověrek a čistek. Což dokládá, jak ležela normalizátorům v žaludku.